Farní kostel Nejsvětější Trojice
Přestože současná podoba farního kostela Nejsvětější Trojice v Klášterci nad Orlicí pochází z roku 1452, je celá historie křesťanské svatyně mnohem starší.
Uvnitř kostela, v oblouku spojujícím kněžiště s chrámovou lodí, byl pod vrstvami staré omítky restaurátory objeven gotickým písmem provedený
nápis: "Chrám tento Nejsv. a nerozdílné Trojice Boží vystavěn jest v Létu 453 od Narození Božího." Pokud by byl letopočet uveden správně, jednalo by se zdaleka o nejstarší křesťanský chrám v Čechách, i když samozřejmě ne v této
dochované architektonické podobě. Proti možnosti omylu chybějící první číslice mluví skutečnost, že po stranách oblouku byly objeveny další nápisy s letopočty pocházejícími ze stejné doby, psané stejným písmem, ale už čtyřmi
číslicemi, tedy s číslovkou "jedna" na začátku. Také švabachem německy psaná Bienenbergova kronika vydaná roku 1778 uvádí letopočet 453 po Kristu, musela by se tedy také mýlit. Lze také čekat, že by chybný letopočet nechala
církev okamžitě opravit.
Podle legendy se traduje, že na místě nynějšího chrámu stál mnohem starší, patrně dřevěný křesťanský kostelík. Podle pana faráře P. Františka Halíka tu mohlo jít o vliv věrozvěstů z okruhu sv. Martina z Panonie. Ten se narodil přibližně roku 316 v někdejší panonské Sabarii, dnešním Szombathely v Maďarsku. Panonie patřila k území římské říše, vymezené na severu tokem Dunaje. Donedávna se mělo za to, že se Římané dostali nejseverněji pouze zhruba k Trenčínu, ale jejich stopy byly nalezeny i u Olomouce a z nejnovějších nálezů se zdá, že se dostali až k Baltu. Sv. Martin při svých misijních cestách zakládal křesťanské svatyně a kláštery. V římské říši nejsou křesťané pronásledováni od roku 313. Zpět do Panonie se sv. Martin vrací po roce 350, kdy přivádí mnoho lidí ve svém okruhu na víru. Mohl tedy buď on sám nebo někdo z jeho okruhu daleko na severu založit na území dnešních východních Čech první křesťanský chrám.
Koncem 4. století proniklo křesťanství prokazatelně i na markomanský knížecí dvůr ve středních Čechách. Zaznamenán je příběh o královně Fritigil, která se prý setkala s jakýmsi italským křesťanem, který zavítal na její dvůr a obrátil ji na víru vyprávěním o milánském arcibiskupu Ambroži. Ta pak chtěla Ambrože osobně navštívit, ale dorazila pozdě, několik dní po jeho smrti – 4. 4. 397 (pouhých 56 let před údajným založení kláštereckého kostela). Je tedy snadné si představit, že místy, kudy vedla kupecká stezka k Baltu, mohla táhnout i nejedna římská setnina či legie a v ní nejeden pokřtěný voják.
V archivu Pražského hradu také existuje listina z roku 1395, v níž se o svátku sv. Martina majitel panství zavazuje platit klášteru Orlička (dnešní Klášterec) každý týden jistý obnos peněz.
Jak to bylo skutečně, dnes už asi nezjistíme. První jistá zmínka o Klášterci (někdejší vsi Orlička) pochází z 15. 12. 1295, kdy papež Bonifác VIII. přiznává zdejší obec jako majetek zdejšímu klášteru. Potvrzuje právo Cyriaků ke kostelu Panny Marie, který jim dává neznámý patron. Kostel tedy v této době již existoval. Musel být postaven někým z Drslaviců, kteří měli v držení statky Žampašské. Darování patronátního práva ke kostelu muselo být značnější, jelikož se mniši rozhodli odtrhnout od svého mateřského kláštera v Praze u sv. Kříže a se souhlasem biskupa zřídit při chrámu klášter pro několik bratří.
Jiná zmínka je z "Formuláře" Tobiáše z Bechyně, ve které chválí úmysl postaviti zde v této krajině klášter. Datování těchto listin je mezi roky 1279 až 1290. Výstavba kláštera je vtěsnána mezi letopočty 1256, kdy přišli Cyriaci do Čech až 1279. K jeho užívání dochází s největší pravděpodobností v roce 1270. Šlo o malý klášter, spíše hradištního typu, a malé pevnosti. Poskytoval útulek pocestným procházející tehdy hlavní komunikací (stezkou) zvýchodních Čech kolem dnes věkových líp (Vejdovy) v Pastvinách, kde se rozvětvovala na jednu stranu směrem na Nekoř přes Jablonné do Lanškrouna, navazující na Zemskou stezku a druhou stranu kolem tehdejšího hospodářství až ke klášteru (nynější kostel) a potom dále přes bahnité údolí a řeku a prudkými "vejmolami" až do Klodzka.
Další zmínka o klášteru pochází z roku 1395, kdy jeho patron Mikeš ze Žampachu řečený z Potštejna podle závěti svého bratra Jana ze Žampachu vykazuje řeholníkům stálý plat 14 grošů z mlýna choceňského, aby šestkrát do roka "Službu Svaté Královny" drželi a na každou službu, aby 26 kněží pozvali.
Podle zprávy z 30. 9. 1413 prodává Matouš, syn Jana Bečvara klášteru a konventu v Orlíku 1 kopu úroků ze zboží a dvora, které má v Sedlišťkách.
O zničení kláštera není mnoho původních zpráv. Palacký o něm napsal, že oddíl Husitů, vypalivší r. 1421 klášter v Landškrouně, obrátil se k nedalekému klášteru v Orlíku a taktéž jej zničil. Balbín v Miscellancích, Lib IV., str 177 píše, že v "Orlice r. 1421 řeholníci byli zákeřně povražděni." To uvádí i Ant. Frind v "Kirchengeschichte Böhmens in der Husitenzeit III. str 244. "Priorát čili převorství v Orlíku skončil v husitských bouřích roku 1421 stejně smutně jako klášter v Nových Benátkách. Podle podání tam byli kněží zákeřně pobiti vzbouřenými. Klášter zanikl navždy, jenom kostel přežil smutné časy." Předpokládá se, že se klášter nacházel na místě nynějšího hřbitova mezi kostelem a kostnicí. Dosvědčují to kameny s maltou spojené v zeď vykopané při hloubení hrobů. Památka na klášter dnes přetrvává jen v názvu obce – Klášterec a některých stavebních částech kostela. V létě roku 1956 při výkopu u hřbitovní zdi byly objeveny základy hlavní zdi bývalého kláštera a pod omítkou kostela otvory po trámech. Potvrdilo se, že jednopatrová budova kláštera byla součástí kostela a zabírala s největší patrností většinu prostoru nynějšího hřbitova. To ostatně dokládá i sedlový portálek ze 14. století v úrovni prvního patra na jižní straně kostela, který původně sloužil ke vstupu z kláštera přímo na mnišské tribuny v kostele.
Pobořený kostel byl r. 1452 opraven, přičemž zbytek původního chrámu byl ponechán za presbytář. Z této doby pochází mensa hlavního oltáře, na níž je vytesán
nápis A. D. MCCCCL II. MIKESS a ve spodním řádku ZENA - JAN - MATI - MA. Dole jsou čtyři erbovní znaky. První je sternbersko-kateřinský a připomíná Kateřinu ze Šternberku, manželku krále Jiřího z Poděbrad. Druhý připomíná ty,
kdo vedou Kladské hrabství, ale podobá se také erbu Potštýnskému nebo Konecchlumskému. Třetí erb je pánů z Kunštátu a čtvrtý Berky z Dubé. Oltář sv. Jana Nepomuckého a Panny Marie Lurdské je zachován dodnes, byť v pozměněné podobě.
Kostel byl několikrát přestavován – v letech 1586, 1589, 1691 (z této doby pochází většina současného barokního interiéru, včetně podstatné části hlavního oltáře, dále kruchta a přistavěná barokní předsíň) a 1769, ze kdy pochází současný plochý strop – do té doby byl strop klenutý goticky. Do roku 1881 měl kostel dvě věže s baňatými kopulemi, poté bylo průčelí upraveno do současného stavu podle návrhu F. Havlíčka ze Žamberka. V roce 1946 byl z komory pod věží zřízen Boží hrob. Poslední velká oprava proběhla v letech 1955–61. Při ní byly odhaleny na zdi kresby rytířů, či čertíků neznámého původu. Nově byly zřízeny sluneční hodiny s latinskými nápisy "Omnis hora numeratur" – každá hodina je nám počítána a "Non quam diu, sed quam bene" – ne jak dlouho, nýbrž jak dobře žijeme. Vedle nich lze vidět starý gotický vchod z klášterních ambitů do kostela.
Kostel je jednolodní, gotický, okna jsou úzká. Půdorys má podobu latinského kříže, jehož ramena jsou naznačena jen symbolicky. Zbylá část původního kostela má venkovní opěrné pilíře a právě zde byly nalezeny kamenné zbytky
zdí – snad základů původního kláštera. Sakristie kostela má cihelnou lunetovou klenbu a pod ní je klenutá místnost – bývalá kostnice.
Kdy byl kostel zasvěcen Nejsvětější Trojici není známo, ale Jan Žampach z Potštejna nechal pro kostel namalovat votivní obraz Nejsvětější Trojice v letech 1490–1519. Dle farní kroniky si tento obraz (tehdy již "odložený" ve hřbitovní kapli) vyžádal za působení pana faráře Chaloupky MUDr. Eduard Albert pro své muzeum. Současný oltářní obraz je z roku 1772. Z této doby pochází i současná podoba bočního oltáře s obrazem Ukřižování (ten je z roku 1590), v jehož spodní části je první zachované zobrazení Žamberka. Nad oltářem v růžici je malovaný obraz Boha Otce. Po straně stojí socha sv. Jana Nepomuckého a stávala zde ještě socha sv. Barbory, která ale byla později odcizena. Ze stejné doby je i protilehlý oltář sv. Anny. Jeho oltářní obraz je novější a nad ním se nachází ve hvězdě obraz Panny Marie. Po stranách stojí sochy sv. Josefa a sv. Jáchyma. Boční oltář sv. Jana Nepomuckého pochází z 20. až 30. let 18. století. Znázorňuje sv. Jana na pouti u Panny Marie Staroboleslavské. Po jeho stranách stojí sochy sv. Václava a sv. Víta. Naproti je oltář Panny Marie Lurdské (původně sv. Antonína), pod nímž je "pohřbena" socha – sv. Aja, patronka listovního tajemství. Oltář zdobí na plechu malovaný obraz Panny Marie Klatovské. Přestavba oltáře proběhla v roce 1902. Původní oltářní obraz sv. Antonína byl přenesen na tehdy nově zřízený oltář sv. Antonína pod kůrem.
Kazatelnu zdobí obrazy čtyř západních učitelů: sv. Augustin (symbol srdce), sv. Řehoř Veliký (holubice), sv. Ambrož (včely), sv. Jeroným (lev). Na zdi vedle
oltáře sv. Anny se nachází obraz Panny Marie, Matky dobré rady, dovezený z Itálie. Protější obraz zachycuje Pannu Marii Czenstochowskou. Větrací kulatý otvor ve stropě je uzavřen obrazem malíře J. Umlaufa znázorňujícím
Nejsvětější Trojici – Boží oko, Beránka na Kříži a holubici.
V roce 1848 byly pořízeny nové zpovědnice a 6 oltářních svícnů. Roku 1849 byl opravován hlavní oltář. Roku 1859 byl obnoven oltář sv. Anny. Křížová cesta pochází z let 1861–1862 a maloval ji Jan Kodytek, rodák z Pastvin. Některé obrazy jsou ale starší – kolem r. 1750 a pocházejí od vídeňského malíře J. Greippela. V roce 1887 byl opět opravován oltář sv. Anny, oltářní obraz maloval Umlauf z Kyšperka. V témže roce byly na věž kostela pořízeny hodiny. Socha Panny Marie Lurdské pochází z roku 1891, socha Nejsvětějšího Srdce Ježíšova z roku 1892 – pochází od Josefa Zeiplta ze Žamberka. Oltář Panny Marie Lurdské. Další oprava hlavního oltáře proběhla v letech 1904–1905. Kované mřížové dveře pocházejí z roku 1926. Roku 1929 byl pořízen současný Boží hrob. Za působení pana faráře Halíka byla obnovena mřížka s přispěním odloučených bratří.
Na některých lavicích se dochovaly štítky – místenky jednotlivých rodin, které si zakupovaly místo v kostele a přispívaly tak na jeho údržbu. Lavice označená křížem a pultem na noty byla určena pro členy literátského bratrstva, které se staralo o duchovní hudbu ve zdejším kostele. Varhany pocházejí z roku 1779 a jsou podrobněji popsány na stránce věnující se chrámové hudbě.
Původně byly v kostele tři zvony. Velký zvon Nejsvětější Trojice pochází z roku 1670. Na prostřením byl letopočet 1555. Malý pocházel z roku 1743. Původně byly dva zvony ještě na malé věži. V letech 1916 a 1917 byly z věže kostela rekvírovány zvony – prostřední a malý zvon, umíráček a zvon "sekunda" z malé věže. Nové zvony posvětil roku 1923 Mons. Antonín Kaška z Kostelce nad Orlicí. Tyto zvony byly rekvírovány za druhé světové války. Dva zvony byly doplněny v 80. letech 20. století za působení pana faráře Halíka.
Nelze stanovit, kdy se kostel v Klášterci stal kostelem poutním. Podle svědectví Marie Staříkové, ještě v padesátých letech přicházeli do Klášterce
poutníci, aby si před zdejším obrazem Panny Marie vyprošovali Boží požehnání a pomoc. Současná zpovědnice prý byla pořízena za přispění poutníků z Výprachtic. Rovněž z této doby pocházejí svědectví o tom, jak za první
světové války přistupovaly po kolenou ženy od kostelního vchodu až ke mřížce a prosily za své manžely na válečné frontě a za obživu svých rodin.
Po roce 2000 probíhá postupná obnova interiéru kostela za přispění Pardubického kraje, Ministerstva kultury a místních farníků. V roce 2008 byla dokončena generální oprava varhan, o dva roky později bočního oltáře sv. Jana Nepomuckého a v listopadu 2013 dospělo ke svému závěru také restaurování hlavního oltáře.