Promluva P. Františka Mráze z Jilemnice
(pro čtenáře občasníku pro členy Sdružení Anny Bohuslavy Tomanové z 6. 10. 2012)
Milí přátelé naší vzácné a drahé Aničky,
dovolte mi pár řádků na úvod druhého čísla Občasníku Sdružení Anny Bohuslavy Tomanové. Vzhledem k tomu, že právě prožíváme měsíc zasvěcený
Panně Marii Růžencové, je téma nasnadě – modlitba sv. růžence v životě Aničky a v našem životě.
Ze života Aničky víme, že růženec byl její zamilovanou a hlavně denní modlitbou. Každý den se modlila minimálně patnáct desátků, které obětovala zvláště za kněze a církev.
Zkusme si představit, jak asi Anička prožívala jednotlivá tajemství růžence, zvláště bolestného, když samotným Bohem byla uznána za natolik silnou, pokornou, trpělivou a obětavou, aby ji svěřil podíl na výkupném utrpení Kristově. Jak hluboce prožívala svoje spojení s Ježíšem a s Marií, stojící pod křížem, a dobrovolně se připojující k oběti svého Syna.
Anička je tedy pro nás velkou inspirací, abychom se i my snažili při modlitbě sv. růžence hlouběji ponořit do tajemství života Kristova a Mariina, a nechali je více vstupovat do našeho vlastního života.
Svatý otec Jan Pavel II. ve svém apoštolském listě Růženec Panny Marie, vyzdvihuje růženec jako modlitbu kontemplativní. Říká zde: „Právě proto, že růženec vychází z Mariiných prožitků, je modlitbou povýtce kontemplativní. Pokud by byl zbaven této dimenze, byl by zbaven své přirozenosti, jak zdůrazňuje Pavel VI.: Bez kontemplace je růženec jako tělo bez duše a vzniká nebezpečí, že jeho recitace se stane pouhým mechanickým odříkáváním formulí, což odporuje Ježíšovu napomenutí: „Když se modlíte, nebuďte jako celníci a pohané, kteří se domnívají, že budou vyslyšeni pro svou mnohomluvnost.“ (Mt 6,7). Růženec vyžaduje svou povahou klidný rytmus a jakoby pomalé reflexe, které umožňují tomu, kdo se ho modlí, aby rozjímal o tajemstvích Pánova života tak, jak je vidí Srdce té, která je Pánu nejblíže, aby se mu tak otevíraly nevyčerpatelné poklady.“
Každý z nás má tedy šanci využít tento růžencový měsíc k prohloubení vlastní či společné modlitby, nacházet radost, pokoj a nové obzory v kontemplaci. O úmysly, na které se můžeme modlit, myslím nouze není.
P. František Mráz, Jilemnice