Dne 29. března 2012 uplynulo 55 let od smrti české
stigmatizované, Anny Bohuslavy Tomanové, členky III. řádu sv. Dominika.
Narodila se 8. 11. 1907 v Pastvinách, farnost Klášterec nad Orlicí v Orlických
horách, rodičům Bernardovi a Anně Tomanovým. Ve čtyřech letech při požáru
sousedního stavení utrpěla úraz a postupně ochrnula. Díky kněžím z Klášterce a
okolí se jí dostalo náboženské výchovy. Postupně své utrpení spojovala s
Kristovou kalvárskou Obětí, až dne 9. června 1944 při primiční mši svaté svého
bratra Bernarda obdržela stigmata na rukou, na nohou, v boku a na hlavě.
Stigmata pravidelně krvácela, zejména když Anička v pátek
prožívala v extázi Kristovo utrpení. Pán si podle četných svědků Annina života
vybral tuto trpitelku, aby nám prokazoval své milosrdenství a aby nás jejím
příkladem povzbuzoval v křesťanské dokonalosti. Pán Ježíš říká: „Vy jste
světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna
rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak
ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce
v nebesích.“ (srov. Mt 5,14–16) Anička Tomanová takovým světlem bezesporu je.
Andulka nám září příkladem svých ctností. Mnoho milovala, proto se nelekala
bolestných obětí. Stigmata jsou známky Kristova utrpení, které četní světci
v extázi obdrželi na rukou, na nohou, v boku a na hlavě a které jsou
provázeny prudkou bolestí, připomínající utrpení Pána Ježíše. Prvním známým stigmatizovaným
byl sv. František z Assisi a od té doby církev zná na tři sta
stigmatizovaných. Ze všech zkoumání vyplývá, že stigmata dostávají pouze osoby
v extázi a že jsou předcházena a provázena ostrým tělesným a duševním
utrpením, které ty osoby připodobňuje ukřižovanému Ježíši. Tradiční učení o
stigmatech uvádí, že pravá stigmata se objevují u svatých osob v místech
ran Kristových, že se nedají léčit ani nehnisají, ačkoliv to bývají rány
otevřené a léta vystavené na vzduchu. Příležitostně se náhle a dokonale zahojí,
přičemž zjizvená tkáň je stejně pružná a pevná jako okolní kůže. Stigmata
pravidelně krvácejí o některých svátcích Pána Ježíše nebo Panny Marie nebo v
pátek a dotyčný si ani nemusí být vědom, že se právě slaví určitý svátek. Stigmatici vstupují do hlubin tajemství Kristovy výkupné Oběti. Důvodem, proč
si náš Spasitel volí některé obětující se duše a připodobňuje je svému
Ukřižování, je právě to, aby našim lhostejným myslím a srdcím připomněl své
bolestné utrpení. O stigmatech jako mystických tělesných ranách říká sv.
Terezie z Avily, že vyvolávají ostrou bolest, doprovázenou rozkošným duchovním
zraněním, a sv. Jan od Kříže dodává, že mohou pocházet pouze od Boha. Stigmat
se dostává jen osobám, které vynikají v pokoře, poslušnosti a lásce. Stigmata
nejsou přirozeným výsledkem nadpřirozeného soucitu s Ukřižovaným, ani produktem
sugesce nebo autosugesce nebo představivosti. Kdo prožíval Kristovo utrpení
více než Panna Maria, sv. Jan a sv. Maří Magdaléna? A přece nikdo z nich nebyl
stigmatizován. Teologové si také všímají, že většina stigmatizovaných obdržela
stigmata, aniž by je očekávala nebo chtěla.
Anička Tomanová podle četných svědectví měla všechny příznaky a
průvodní jevy pravé stigmatizace. Dokonce podle očitého svědka v pátek
v extázi prožívala Kristovo bičování a na zádech se jí objevily krvavé
rány po bičování. Také vynikala v pokoře, poslušnosti a lásce
k Ukřižovanému i k bližním. Sama sebe nepovažovala za nic a s oblibou
se nazývala chudobkou Ježíšovou. Vysvětlovala, že chudobka je tak nenápadná a
bezvýznamná, že se po ní šlape. Aniččina poslušnost byla dojemná. Když jí
duchovní vůdce zakázal, aby jí předčítali životopisy svatých, aby je
nenapodobovala, horlivě takovou četbu odmítala. A její láska k Pánu Ježíši byla
naprosto jedinečná. Eucharistického Spasitele nazývala Bílým Králem, a dokud
mohla, prodlévala před svatostánkem. Také měla zvláštní úctu ke kněžím a někdy
místo kněze viděla samotného Krista. Vnímala kněžské požehnání, i když
žehnajícího neviděla. Když ji navštívil někdo se svěcením, rozlišila, zda se
jedná o biskupa, kněze nebo jáhna, přestože dotyčného neznala a on byl
v civilním oděvu. Mezi její charismata patřilo i rozeznávání posvěcených
předmětů. Andulčina láska k Bohu se projevovala také tím, že své při rozené i
mystické utrpení obětovala především za kněze a za svatost jejich života,
zvláště v době, kdy mnozí kolaborovali s komunismem v tzv. Mírovém hnutí
katolického duchovenstva. Dále se obětovala za svobodu církve a právě
potlačovaných řeholí. Ležel jí na srdci i osud národa a aby lidé neznesvěcovali
neděli prací. Její láska k bližnímu se projevovala hlavně tak, že trpělivě přijímala
četné návštěvy a pro každého měla dobré a povzbuzující slovo. Když se dozvěděla
o vážné nemoci druhých, mnohdy prosila Pána, aby mohla trpět místo nich, a
bývala vyslyšena. Na úmysly svých bližních se za bezesných nocí modlila mnoho
růženců. To mimo jiné dokazuje její oddanost Panně Marii.
O jejích hrdinných ctnostech svědčí i věhlasný pražský kanovník Antonín
Stříž, který byl posledním duchovním vůdcem Anny Bohuslavy Tomanové až do její
smrti dne 29. března 1957. Ve své pohřební řeči vyzdvihl její hluboce
křesťanské smýšlení, pokoru, hrdinnou trpělivost, láskyplné smýšlení s Kristem,
něžnou oddanost Matce Boží, pohotovost k obětem za bližní. Bůh za života i
po smrti Annu Bohuslavu Tomanovou vyznamenával zázraky na její přímluvu a i dnes
dochází k podivuhodným vyslyšením. K jejímu hrobu v Klášterci nad Orlicí přicházejí věřící, aby
ji prosili o přímluvu. Když naše země byla v této smírné duši Bohem tolik
obdarována, vědomi si své odpovědnosti za Boží dary a majíce na paměti slova
našeho Pána Ježíše Krista, že světlo se staví na podstavec, aby svítilo všem v
domě, sdružujeme se kolem Anny Bohuslavy Tomanové za účelem podpory známosti o
ní k duchovnímu prospěchu jednotlivců i národa.