Farní kalendář

Nejbližší akce

Mapa farnosti

Promluva ze 3. neděle postní A – 15. 3. 2020

PMirosław Piotr Fąs MSF 

(promluva pro farníky během epidemie koronaviru a zákazu veřejných bohoslužeb) 

Drazí bratři a sestry!

Celý Ježíšův život je obrovským usilováním o vyhledání člověka, aby ho získal pro Boží království. On je věčně Hledajícím. Vždy vychází člověku vstříc, jako k samaritánské ženě, která je daleko od Boha a nevidí Jeho přítomnost ve svém životě. Drama člověka žijícího v hříchu spočívá v tom, že ztrácí citlivost na Boží blízkost, jeho srdce se postupně stává hluchým k Božímu slovu a nemůže přijmout Boží lásku. Prostě je duchovně hluchý.

Ale člověk rád poslouchá různé věci. Může to být například hudba, rádio nebo někdy i pomluvy a drby. Co však člověk nerad slyší, je “pravda o sobě”. Zvláště tehdy, když je tato pravda zahanbující. 

Slyšeli jsme jeden z nejhlubších evangelijních úryvků, které se čtou během roku. Je to podrobný popis Ježíšova setkání se Samaritánkou. Tento popis má dramatické prvky. Pokojný začátek, vyvrcholení a radostný konec. Vyvrcholením rozhovoru je chvíle, kdy Kristus přikazuje ženě, aby přivedla svého muže. Žena mu odpovídá: “Nemám muže”. Ježíš na to: “Správně jsi odpověděla: Nemám muže; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.” Ježíš se se ženou setkal v rovině hořké pravdy o jejím životě. Žena mohla reagovat různě. Mohla Ježíšovi říct, ať se o ni nestará, nebo mu dát za pravdu. Vybrala si tu druhou možnost. Tím, že dala Kristovi zapravdu, otevřela si srdce pro nový vztah k Bohu. Do té doby si myslela, že stačí vystoupit na samařskou posvátnou horu Garizim a tam se klanět Bohu. Ježíš jí však vysvětlil, že Bohu se má klanět v “Duchu a pravdě”. To znamená, že není důležité na jakém místě, ale jaká je kvalita života, s nímž přicházíme před Boha. Drazí v Kristu, jak velký význam mají tato slova právě teď a dnes, když se nemůžeme kvůli koronaviru shromáždit v kostele ke společné modlitbě. Přijímejme to jako postní pokání za naše hříchy i hříchy celého světa. Proto klaňme se Bohu každý ve svém domě v „Duchu a pravdě“. Místo a vnější projevy vztahu k Bohu jsou jen lidským dodatkem, důležitý je stav duše nebo srdce.

Chtěli bychom znát mnoho různých věcí. Chtěli bychom více vědět o Bohu, o životě a o světě. Když slyšíme rozhovor Ježíše se ženou, neměli bychom odmítat poznat pravdu o sobě. Jak žiji? Co dělám? Kam směřuji? Co chci dokázat? Jaký je smysl mého života? Jaké hříchy skrývám? Žiji v Duchu a pravdě? Ruský filozof a básník Vladimír Solovjov (1853-1900), byl jednou hostem v jednom klášteře. S jedním mnichem si povídal dlouho do noci. Když skončili, chtěl se vrátit do svého pokoje, ale na chodbě byla už hluboká tma a on nemohl najít svoje dveře. Všechny dveře byli stejné a nemohl už trefit ani k mnichovi, s nímž mluvil. A protože nechtěl rušit přísné klášterní ticho, rozhodl se, že se bude do rána procházet po chodbě. Jen co se objevil první záblesk svítání, filozof bez problémů našel dveře svého pokoje, kolem nichž během noci mnohokrát přešel. Když později uvažoval o této události, napsal: Podobně je to s těmi, kdo hledají pravdu. V čase nočního hledání chodí kolem ní, ale nevidí ji. Aby ji našli, je potřeba světla.

Drazí bratří a sestry, abychom našli a poznali pravdu o sobě, potřebujeme světlo. Tím světlem je pro nás Ježíš a jeho slovo. Jen v něm, pokud chceme, můžeme najít pravdu o sobě. Když toto Světlo odmítneme, odmítneme i pravdu o sobě. Budeme stále ti, kteří věří jen té “své pravdě”. V této své pravdě si bez problémů odůvodníme svoje hříchy, nesprávné postoje, svou nenávist, všechny svoje zlé skutky. Může to jít až tak daleko, že nabudeme přesvědčení, že jen Bůh a my jsme dokonalí. Tak jako u soudu není možné, aby jedna osoba byla soudcem i obhájcem zároveň, tak to není možné ani v osobním životě. Každému je bližší sám sebe obhajovat než soudit. Proto potřebujeme světlo, potřebujeme normu, potřebujeme zrcadlo, v němž se vidíme. Potřebujeme Ježíše, abychom ho slyšeli a následovali v tom, co řekl i v dnešním evangeliu: “Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal.” V postní době, víc než jindy, se nám nabízí setkání s Ježíšem mezi čtyřma očima ve svátosti smíření. Přistupujme k této svátosti s upřímnou touhou poznat o sobě pravdu. Ježíš nás nechce v této svátosti podceňovat a ukázat nám, jak jsme zlí. Chce nám pomoct, tak jako Samaritánce, abychom žili v Duchu a pravdě. Chce nás přivést k poznání, že nestačí, když si splníme nějaké náboženské úkony, a přitom nám vůbec nezáleží na kvalitě našeho života. On chce, aby naše velikonoční zpověď nebyla jen splněním církevních požadavků, ale podnětem opravdové změně života. Vždyť jen v novém životě, v duchovním životě budou mít všechny naše vnější náboženské projevy smysl. Možná se nám stane, že nejen v kostele, ale i jinde se o sobě dozvíme pravdu. Ne všichni, kteří se o nás vyjadřují, musí mít pravdu. Když nám ale řekne pravdu například naše matka, náš otec, manželka, přítel nebo duchovní otec, nezarmucujme se. Jejich ústy často mluví Ježíš. I v tomto stavu nouzí, ve kterém se všichni nacházíme, mluví k nám samotný Ježíš. Kéž bychom správně Ho poslouchali a poznali pravdu. Nezoufejme drazí bratří a sestry, ale v Duchu a pravdě celým srdcem volejme: Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, jenž jsi trpěl pro nás hříšné, smiluj se nad námi. 

Amen.

Zpět