Farní kalendář

Nejbližší akce

Mapa farnosti

Přednáška Mons. Athanasia Schneidera 

(během návštěvy v Klášterci nad Orlicí dne 17. 9. 2016) 

Nová evangelizace a posvátná liturgie

Abychom správně hovořili o nové evangelizaci, nemůžeme si odpustit nejdříve pohled na Toho, kdo je prvním a vlastním Evangelizátorem, a tím je náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus, vtělené Boží Slovo. Boží Syn přišel na tento svět, aby smířil a odčinil vlastní, největší hřích lidstva. A tímto vlastním, největším hříchem lidstva bylo a je odepření klanět se Bohu, to znamená, že se nechce Bohu dávat první úcta, první místo. Tento hřích lidí v posledku spočívá v tom, že se Bohu nevěnuje pozornost, že již není cit pro věci a detaily, které souvisejí s Bohem a s klaněním se Bohu, že lidé nechtějí Boha vidět a před Ním pokleknout. Pro tento postoj ducha je rušivým Boží vtělení, je rušivou reálná přítomnost Boží v tajemství Eucharistie, je rušivým ústřední místo eucharistické Boží přítomnosti v kostelích. Hříšný člověk totiž chce postavit sám sebe do středu, i v prostoru kostela, i při slavení Eucharistie, chce být viděn, chce být vnímán. Proto je eucharistický Ježíš, vtělený Bůh, přítomný pod eucharistickými způsobami ve svatostánku, nejraději umisťován stranou. [Člověka] ruší dokonce obraz Ukřižovaného na krucifixu uprostřed oltáře při celebraci tváří k lidu, protože přece přitom zakrývá obličej kněze. Tedy ruší obraz Ukřižovaného ve středu, jakož i eucharistický Ježíš ve svatostánku ve středu. Obraz Ukřižovaného a svatostánek jsou proto stavěny stranou. Účastníci bohoslužby musejí přece neustále vidět obličej člověka kněze a ten si rád sedá doslova uprostřed Božího domu. A když je eucharistický Ježíš přece jen ještě ponechán ve svatostánku ve středu, protože naštěstí státní památkový úřad, mnohdy dokonce vedený nevěřící vládou, zakazuje z důvodu zachování umění svatostánek ze středu odstranit, pak Mu kněz během celého liturgického slavení bez rozmyslu nastavuje záda. Jak často snad prostí, pokorní věřící, kteří se klanějí Kristu, v těchto případech zvolali: „Požehnaní památkáři! Alespoň jste nám ponechali Ježíše ještě ve středu našeho Božího domu.“

Teprve z klanění se Bohu a uctívání Boha může Církev správným způsobem hlásat slovo Pravdy, tj. evangelizovat. Dříve než svět uslyšel kázat a hlásat Ježíše, věčné a vtělené Slovo, Ježíš po třicet let mlčel a klaněl se. To zůstává provždy i zákonem pro život a působení Církve a pro všechny evangelizátory. „To, jak se zachází s liturgií, rozhoduje o osudu víry a Církve,“ řekl kardinál Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI. Druhý vatikánský koncil chtěl Církvi naší doby připomenout, jaká skutečnost a jaká činnost mají v jejím životě zaujímat první místo. Proto byl také první koncilní dokument věnován posvátné liturgii. V něm nám Koncil dává následující trvalé zásady: V Církvi a následně i v liturgii to, co je lidské, má být zaměřeno k božskému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci, přítomné k budoucímu Božímu městu, po němž toužíme (srov. Sacrosanctum  Concilium, 2). Naše pozemská liturgie nám podle učení II. vatikánského koncilu dává jako předchuť účast na liturgii nebeské ve svatém městě Jeruzalémě (srov. tamtéž, 8).

Všechno v liturgii mše svaté má proto sloužit tomu, aby byla zřetelněji vyjádřena podstata Kristovy Oběti, tj. klanění, díkůvzdání, smír a prosby, které přinášel věčný Velekněz na kříži Otci jménem všech lidí. Ritus a všechny jednotlivosti posvátné mešní Oběti mají být zaměřeny na uctívání Boha a klanění se Bohu, na zdůraznění ústředního postavení Kristovy přítomnosti, ať ve znamení a obrazu Ukřižovaného nebo v Jeho eucharistické přítomnosti ve svatostánku a především v okamžiku svatého Proměňování a svatého Přijímání. Čím více se na to dbá, čím méně stojí člověk v centru slavení, čím méně vypadá slavení jako uzavřený kruh, nýbrž je i navenek otevřeno ke Kristu, takřka jako v procesí, které k Němu postupuje s knězem v čele, tím opravdověji takové liturgické slavení odráží Kristovu Oběť na kříži, tím bohatší plody z Boží oslavy budou účastníci do svých duší přijímat, tím více je Bůh bude ctít. Čím více kněz a věřící při slavení posvátné mešní Oběti opravdu hledají oslavu Boha a ne oslavu lidí, nechtějí přijímat pocty jeden od druhého, tím více je bude Bůh ctít tím, že jim dá hlubší a plodnější účast na slávě a cti svého Božského života. Nemálo slavení mše svaté v dnešní době a na nejrůznějších místech světa vypadá tak, jako by lidé chtěli otočit smysl slov žalmu 113,9: „Nám, Pane, a našemu jménu dej slávu.“ [místo: „Nikoliv nám, Pane, nikoliv nám, ale svému jménu zjednej slávu.“] Pro takový způsob liturgie jsou pak výstižná tato Ježíšova slova: „Jak můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu, jaká náleží samému Bohu.“ (Jan 5,44)

II. vatikánský koncil stanovil ohledně liturgické reformy následující principy:

1. Lidské, časné a všechno aktivní musí během liturgického slavení směřovat k božskému, věčnému, ke kontemplaci a vzhledem k ní má všechno ostatní podřadnou roli (srov. Sacrosanctum Concilium, 2).

2. Během liturgického slavení má být podporováno vědomí, že pozemská liturgie je účastí na liturgii nebeské (srov. tamtéž, 8).

3. V liturgických obřadech a především v mešním ritu nemají zásadně být vytvářeny žádné novoty, žádné nové výtvory. Pokud to vyžaduje opravdový a jistý užitek pro Církev, ať se postupuje obezřetně a ať eventuální nové prvky organicky vyrůstají z forem, které již existují (srov. tamtéž, 23).

4. Obřady mešního slavení mají být takové, aby jasněji vyjadřovaly to, co je posvátné (srov. tamtéž, 21).

5. V liturgii a především ve mši svaté má být zachován latinský jazyk (srov. tamtéž, 36 a 54).

6. Gregoriánský chorál má v liturgii první místo (srov. tamtéž, 116).

Otcové II. vatikánského koncilu chápali reformní návrhy jako pokračování reformy sv. Pia X. (srov. tamtéž, 112 a 117) a Božího služebníka Pia XII. a ve skutečnosti citovali v konstituci o liturgii nejvíce encykliku Mediator Dei papeže Pia XII.

Papež Pius XII. zanechal Církvi mezi jiným důležitý základ nauky o posvátné liturgii, a to odsouzení tzv. liturgického archeologismu, jehož návrhy se široce překrývaly s jansenistickou a protestantskou synodou v Pistoji v roce 1786 (srov. Mediator Dei, č. 63-64) a v zásadě se odvolávají na odpovídající teologické myšlenky Martina Luthera. Proto již Tridentský koncil odsoudil protestantské liturgické ideje, jmenovitě přehnané zdůrazňování charakteru hostiny eucharistického slavení a zatemňování obětního charakteru, odpadnutí od jednoznačných znamení posvátnosti jako výrazu charakteru liturgického tajemství (srov. Tridentský koncil, zas. XXII.). Liturgické naukové výpovědi učitelského úřadu, jako v tomto případě Tridentského koncilu a encykliky Mediator Dei, které se odrážejí ve stálé a všeobecné liturgické praxi po staletí a dokonce po více než tisíciletí, patří k oné součásti posvátné Tradice, kterou nelze vzdát bez velkých duchovních škod. Tyto naukové výpovědi o liturgii přijal také II. vatikánský koncil, jak lze vidět ze všeobecných principů božského kultu v konstituci o liturgii Sacrosanctum Concilium. Jako konkrétní blud v myšlení a jednání liturgického archeologismu jmenuje papež Pius XII. návrh, aby se oltáři dala podoba stolu (srov. Mediator Dei, č. 62). Když již papež Pius XII. podobu stolu jako oltáře odmítl, jak by teprve odmítl návrh celebrace takřka jako kolem stolu versus populum [čelem k lidu]?

Když Sacrosanctum Concilium v č. 2 učí, že je třeba v liturgii dát přednost kontemplaci a celé mešní slavení má být zaměřeno na nebeská tajemství (srov. tamtéž, 2 a 8), pak zde vidíme věrnou ozvěnu výpovědi Tridentského koncilu, který učí: „Lidská přirozenost je utvořena tak, že se nemůže lehce a bez vnější pomoci pozvednout ke kontemplaci božských věcí, proto zavedla dobrá Matka Církev určité obřady. Využila na základě apoštolské nauky a tradice ceremonie jako žehnání plná tajemství, světla, kadidlo, roucha a mnoho dalšího; tím měla být mysl věřících skrze viditelná znamení nábožnosti a zbožnosti podnícena ke kontemplaci vyšších věcí“ (zas. XXII., kap. 5.).

Citovaná nauka nejvyššího učitelského úřadu Církve a především ta z encykliky Mediator Dei, nesporně platila pro Otce II. vatikánského koncilu a následně musí platit pro všechny děti Církve i dnes.

V dopise všem biskupům katolické Církve, který papež Benedikt XVI. připojil k motu proprio Summorum Pontificum ze dne 7. července 2007, činí papež tuto důležitou výpověď: „V dějinách liturgie je růst a pokrok, ale žádný zlom. Co bylo svaté dřívějším generacím, zůstává svatým a velikým i nám.“ Tím papež vyjadřuje základní princip liturgie, kterému učil Tridenstký koncil, papež Pius XII. a II. vatikánský koncil.

Kdo se bez předsudků a objektivně dívá na liturgickou praxi zdrcující většiny kostelů na celém katolickém světě, kde se užívá řádná forma římského ritu, nemůže čestně popřít, že uvedených šest principů II. vatikánského koncilu zpravidla není naplňováno nebo velmi nedostatečně, ačkoliv tato liturgická praxe se mylně prohlašuje za provedenou podle přání II. vatikánského koncilu. V převažující současné praxi řádného ritu existují některé konkrétní aspekty, které představují opravdový zlom v liturgické praxi Církve, trvající stále přes jedno tisíciletí. Jedná se o následujících pět liturgických obyčejů, které lze označit takřka za pět ran na liturgickém mystickém Těle Kristově. Jedná se o rány, protože představují násilný zlom vůči minulosti, protože méně vyjadřují povahu Oběti, která je pro mešní Oběť ústřední a podstatná, a do popředí staví charakter hostiny, umenšují vnější znamení božského klanění, protože méně vyjadřují charakter tajemství, charakter nebeského a věčného. U těchto pěti ran se s výjimkou jedné (nového výtvoru modlitby k obětování) jedná o takové, které v řádné formě mešního ritu nejsou předepsány, nýbrž byly praxí zavedeny jako druh špatné módy.

První a nejvýraznější ranou je slavení mešní Oběti, při němž kněz celebruje tváří k přítomným, a to během eucharistické modlitby a svatého proměňování, nejsvětějšího a nejvznešenějšího okamžiku božského klanění. Taková vnější forma odpovídá spíše formě, která je přirozená pro přednášku, vyučovací hodinu nebo pohoštění. Jedná se o formu do sebe uzavřeného kruhu. Tato forma není pro moment modlitby a teprve ne pro moment klanění přirozená. Tuto formu II. vatikánský koncil ani vzdáleně nechtěl a jako taková nebyla nikdy co do nauky pokoncilními papeži doporučována. Papež Benedikt XVI. v předmluvě k prvnímu dílu svých Sebraných spisů píše: „Myšlenka, že by se kněz a lid při modlitbě na sebe měli navzájem dívat, vznikla teprve v moderně a je původnímu křesťanství zcela cizí. Kněz a lid se přece nemodlí k sobě navzájem, nýbrž k jednomu Pánu. Proto se při modlitbě dívají stejným směrem: buďto k Východu jako kosmickému symbolu pro přicházejícího Pána, nebo, kde to nebylo možné, na obraz Krista v apsidě, na Kříž, nebo prostě společně vzhůru.“ Forma celebrování, při které se všichni dívají jedním směrem (conversi ad Orientem, ad Crucem, ad Dominum), je dokonce vyznačena v rubrikách nového mešního ritu (odst. 25, 133 a 134). Tzv. celebrování versus populum zcela jistě neodpovídá představě o posvátné liturgii, jak se dá nalézt např. ve výpovědích Sacrosanctum Concilium č. 2 a č. 8.

Druhou ranou je přijímání Eucharistie na ruku, rozšířené téměř po celém světě. O této formě Přijímání se Otcové II. vatikánského koncilu ani slovem nezmiňují, nýbrž ji zavedli mnozí biskupové v neposlušnosti vůči Svatému stolci a bez ohledu na negativní hlasování z roku 1968 ze strany světového episkopátu a papež Pavel VI. ji dodatečně, za určitých podmínek a s nevolí, legitimizoval. Papež Benedikt XVI. od svátku Těla a Krve Páně 2008 podával svaté Přijímání jen klečícím a do úst, a to nejen v Římě, ale ve všech místních církvích, které navštěvoval. Dával tak celé Církvi jasný příklad praktického liturgického učitelského úřadu. Když už kvalifikovaná většina světového episkopátu tři roky po koncilu Přijímání na ruku odmítla jako škodlivé, čím spíše by to učinili koncilní Otcové.

Třetí ranou jsou nové modlitby k obětování. Je to zcela nový výtvor, který nebyl v Církvi nikdy používán. Nevyjadřují tolik odkaz na tajemství Oběti Kříže, jako spíše myšlenku hostiny, podobnou modlitbám židovské sobotní hostiny. Ve více než tisícileté tradici západní i východní Církve byly modlitby k obětování vždy výslovně zaměřeny na tajemství Oběti Kříže (srov. B. Paul Tirot, Histoire des priѐres d‘offertoire dans la liturgie romaine du VIIe au XVIe siѐcle. Řím 1985). Takovýto zcela nový výtvor je jistě proti jasným pokynům II. vatikánského koncilu, který říká: „Innovationes ne fiant … novae formae ex formis iam extantibus organice crescant“ [„Ať nejsou novoty … nové formy ať organicky vyrůstají z již existujících“] (Sacrosanctum Concilium č. 23).

Čtvrtou ranou je úplné vymizení latinského jazyka ve zdrcující většině všech mešních slavení v řádné formě na celém katolickém světě. To je přímý prohřešek proti závěrům II. vatikánského koncilu.

Pátou ranou je vykonávání liturgických služeb lektora a akolyty ženami a vykonávání týchž služeb v civilním oděvu, přičemž se vstupuje do oltářního prostoru během mše svaté přímo z míst, kde se nacházejí věřící. Tento zvyk nikdy v Církvi nebyl, resp. nikdy nebyl schválen. Dává katolickému mešnímu slavení vnější charakter něčeho neformálního, charakter a styl spíše světského shromáždění. Již II. nicejský koncil v roce 787 takovou praxi zakázal tímto kánonem: „Když někdo není vysvěcen, není mu dovoleno, aby při svaté liturgii předčítal od ambonu“  (kán. 14). Na tuto normu se v Církvi v zásadě stále dbalo. Během mešní liturgie směli předčítat pouze podjáhni, resp. lektoři. Jako náhrada za chybějící svěcení lektorů nebo akolytů mohli tyto funkce vykonávat muži nebo chlapci v liturgickém oděvu, nikoliv však ženy, protože muži na úrovni nesvátostného svěcení lektorů a akolytů představují významně ještě poslední pouto s těmito svěceními. V textech II. vatikánského koncilu není žádný odkaz na zrušení nižších svěcení a podjáhenství a zavedení místo nich nových služeb. V Sacrosanctum Concilium č. 28 Koncil činí rozdíl mezi minister (přisluhující) a fidelis (věřící) a stanoví, že každý z nich smí konat pouze to a všechno to, co mu z povahy liturgie přísluší. Č. 29 se zmiňuje o ministrantes, to znamená ministrantech, kteří neobdrželi žádné z církevních svěcení. Na rozdíl od nich v tehdejší právní řeči ministri znamenali ty, kdo obdrželi buď vyšší, nebo nižší svěcení.   

motu proprio Summorum Pontificum papež Benedikt XVI. stanoví, že na obě formy římského ritu je třeba se dívat a zacházet s nimi se stejnou úctou, protože Církev před koncilem a po koncilu je stále táž. V doprovodném dopisu k motu proprio si papež přeje, aby se obě formy navzájem oplodňovaly. Dále si přeje, aby se v nové formě „více než dosud zjevovala posvátnost, která mnoho lidí přitahuje k starému ritu“ (tamtéž).

Zmíněné čtyři nešťastné obyčeje neboli liturgické rány (celebrace versus populum, podávání Eucharistie na ruku, úplné odpadnutí od latinského jazyka a gregoriánského chorálu a zapojení žen do služby lektorů a akolytů) nemají nic co do činění s řádnou formou mešního slavení a veskrze odporují liturgickým principům II. vatikánského koncilu. Pokud by byly tyto zvyky odstraněny, vrátili bychom se tím k pravé liturgické nauce II. vatikánského koncilu. A pak by se obě formy římského ritu sblížily, takže přinejmenším z vnějšího pohledu by se nedal zjistit žádný zlom mezi oběma formami, a tak ani žádný zlom mezi Církví před Koncilem a po Koncilu. Pokud jde o modlitby k obětování, bylo by žádoucí, aby je Svatý stolec nahradil odpovídajícími modlitbami z mimořádného ritu nebo alespoň dovolil jejich používání ad libitum. Potom by se odstranil také uvnitř a ne pouze navenek zlom mezi oběma formami. A rovněž zlom v liturgii opravdu nechtěla většina koncilních Otců, jak se lze dočíst v koncilních aktech, protože v dvoutisíciletých dějinách liturgie svaté Církve nikdy žádný liturgický zlom neexistoval a tedy ani nikdy existovat nesmí, nýbrž kontinuita, jak se to týká rovněž nauky víry.  

Pět uvedených ran na liturgickém těle Církve volá po uzdravení. Představují zlom srovnatelný se zlomem, který představoval avignonský exil. Situace takového zřetelného zlomu v nikoliv nedůležitém vyjádření života Církve – tehdy setrvávání papežů daleko od Říma, dnes viditelný zlom mezi liturgií před koncilem a po koncilu – volá po uzdravení. Dnes je zapotřebí nového svatého, jedné nebo více nových svatých Kateřin Sienských. Je zapotřebí volání vox populi fidelis (hlas věrného lidu) – po odstranění tohoto liturgického zlomu. Ale tragika spočívá v tom, že tehdy v době avignonského exilu jako i dnes velká většina kléru a především vyššího kléru byla s exilem a se zlomem spokojena.

Dříve než lze očekávat účinné a trvalé plody nové evangelizace, musí uvnitř Církve nejdříve proběhnout vážný proces obrácení. Jak můžeme k druhým volat slovo „Obrať se!“, když u samotných hlasatelů ještě nenastalo přesvědčivé obrácení k Bohu, protože nejsou při liturgii dostatečně obráceni k Bohu, jak uvnitř, tak navenek. Mešní Oběť, Kristova Oběť klanění, největší tajemství víry, nejvyšší úkon klanění se slaví jako v uzavřeném kruhu a jeden se dívá na druhého. Chybí i navenek nutné conversio ad Dominum (obrácení k Pánu). Protože se během liturgie s eucharistickým Kristem zachází tak, jako by to nebyl žádný Bůh, nevzdávají se Mu žádná jasná vnější znamení klanění, jež náležejí Bohu, když Ho věřící při svatém Přijímání přijímají, aniž by klečeli, a dokonce Ho berou do rukou jako všední jídlo, uchopí Ho prsty a sami vloží do úst, spočívá v tom nebezpečí jakéhosi eucharistického arianismu nebo semiarianismu.

Jedním z nezbytných předpokladů plodné nové evangelizace by bylo následující svědectví celé Církve na rovině veřejného liturgického kultu:

1. aby se na celém světě mše svatá i v nové formě slavila vnitřně a nutně také navenek v conversio ad Dominum [obrácení k Pánu];

2. aby všichni věřící před Kristem při svatém Přijímání klekali, jak to vyžaduje sv. Pavel ve vztahu ke Jménu a Osobě Kristově (srov. Flp 2,10), a přijímali Ho s největší možnou láskou a největší možnou vnější uctivou bázní, jaká Mu náleží jako pravému Bohu.

Chvála Bohu, papež Benedikt XVI. zahájil dvěma konkrétními opatřeními proces návratu z liturgického„avignonského exilu“, totiž motem propio Summorum Pontificum a zavedením tradičního obřadu Přijímání. Je zapotřebí ještě mnoha modliteb a snad nějaké nové svaté Kateřiny Sienské, aby následovaly další kroky a bylo vyléčeno pět ran na liturgickém a mystickém Těle Církve a aby Bůh byl v liturgii uctíván jen s takovou láskou, bázní a vznešeností, jak to Církev stále konala a učila, jmenovitě Tridentský koncil, papež Pius XII. v encyklice Mediator Dei, II. vatikánský koncil v konstituci Sacrosanctum Concilium a papež Benedikt XVI. ve své teologii liturgie, svým praktickým liturgickým učitelským úřadem a zmíněným motu proprio.

Nikdo nemůže evangelizovat, když nejdříve neadoruje, ano, když se trvale neklaní a Bohu, eucharistickému Kristu, nedává přednost ve způsobu celebrace a v celém svém životě. Skutečně, slovy kardinála Josepha Ratzingera: „To, jak se zachází s liturgií, rozhoduje o osudu víry a Církve.“

Zpět