Nová evangelizace a posvátná liturgie
Abychom správně hovořili o
nové evangelizaci, nemůžeme si odpustit nejdříve pohled na Toho, kdo je prvním
a vlastním Evangelizátorem, a tím je náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus,
vtělené Boží Slovo. Boží Syn přišel na tento svět, aby smířil a odčinil vlastní,
největší hřích lidstva. A tímto vlastním, největším hříchem lidstva bylo a
je odepření klanět se Bohu, to znamená, že se nechce Bohu dávat první úcta,
první místo. Tento hřích lidí v posledku spočívá v tom, že se Bohu
nevěnuje pozornost, že již není cit pro věci a detaily, které souvisejí
s Bohem a s klaněním se Bohu, že lidé nechtějí Boha vidět a před
Ním pokleknout. Pro tento postoj ducha je rušivým Boží vtělení, je rušivou
reálná přítomnost Boží v tajemství Eucharistie, je rušivým ústřední místo
eucharistické Boží přítomnosti v kostelích. Hříšný člověk totiž chce postavit
sám sebe do středu, i v prostoru kostela, i při slavení Eucharistie, chce
být viděn, chce být vnímán. Proto je eucharistický Ježíš, vtělený Bůh, přítomný
pod eucharistickými způsobami ve svatostánku, nejraději umisťován stranou.
[Člověka] ruší dokonce obraz Ukřižovaného na krucifixu uprostřed oltáře při celebraci
tváří k lidu, protože přece přitom zakrývá obličej kněze. Tedy ruší obraz Ukřižovaného
ve středu, jakož i eucharistický Ježíš ve svatostánku ve středu. Obraz
Ukřižovaného a svatostánek jsou proto stavěny stranou. Účastníci
bohoslužby musejí přece neustále vidět obličej člověka kněze a ten si rád sedá
doslova uprostřed Božího domu. A když je eucharistický Ježíš přece jen ještě
ponechán ve svatostánku ve středu, protože naštěstí státní památkový úřad,
mnohdy dokonce vedený nevěřící vládou, zakazuje z důvodu zachování umění
svatostánek ze středu odstranit, pak Mu kněz během celého liturgického slavení
bez rozmyslu nastavuje záda. Jak často snad prostí, pokorní věřící, kteří se
klanějí Kristu, v těchto případech zvolali: „Požehnaní památkáři! Alespoň
jste nám ponechali Ježíše ještě ve středu našeho Božího domu.“
Teprve z klanění se
Bohu a uctívání Boha může Církev správným způsobem hlásat slovo Pravdy, tj.
evangelizovat. Dříve než svět uslyšel kázat a hlásat Ježíše, věčné a vtělené
Slovo, Ježíš po třicet let mlčel a klaněl se. To zůstává provždy i zákonem pro
život a působení Církve a pro všechny evangelizátory. „To, jak se zachází
s liturgií, rozhoduje o osudu víry a Církve,“ řekl kardinál Joseph
Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI. Druhý vatikánský koncil chtěl Církvi
naší doby připomenout, jaká skutečnost a jaká činnost mají v jejím životě
zaujímat první místo. Proto byl také první koncilní dokument věnován posvátné
liturgii. V něm nám Koncil dává následující trvalé zásady: V Církvi a
následně i v liturgii to, co je lidské, má být zaměřeno
k božskému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke
kontemplaci, přítomné k budoucímu Božímu městu, po němž toužíme (srov. Sacrosanctum
Concilium, 2). Naše pozemská liturgie nám podle učení II. vatikánského
koncilu dává jako předchuť účast na liturgii nebeské ve svatém městě Jeruzalémě
(srov. tamtéž, 8).
Všechno v liturgii mše
svaté má proto sloužit tomu, aby byla zřetelněji vyjádřena podstata Kristovy
Oběti, tj. klanění, díkůvzdání, smír a prosby, které přinášel věčný
Velekněz na kříži Otci jménem všech lidí. Ritus a všechny jednotlivosti
posvátné mešní Oběti mají být zaměřeny na uctívání Boha a klanění se Bohu, na
zdůraznění ústředního postavení Kristovy přítomnosti, ať ve znamení a obrazu
Ukřižovaného nebo v Jeho eucharistické přítomnosti ve svatostánku a především
v okamžiku svatého Proměňování a svatého Přijímání. Čím více se na to dbá,
čím méně stojí člověk v centru slavení, čím méně vypadá slavení jako uzavřený
kruh, nýbrž je i navenek otevřeno ke Kristu, takřka jako v procesí, které
k Němu postupuje s knězem v čele, tím opravdověji takové
liturgické slavení odráží Kristovu Oběť na kříži, tím bohatší plody z Boží
oslavy budou účastníci do svých duší přijímat, tím více je Bůh bude ctít. Čím
více kněz a věřící při slavení posvátné mešní Oběti opravdu hledají oslavu Boha
a ne oslavu lidí, nechtějí přijímat pocty jeden od druhého, tím více je bude Bůh
ctít tím, že jim dá hlubší a plodnější účast na slávě a cti svého Božského
života. Nemálo slavení mše svaté v dnešní době a na nejrůznějších místech
světa vypadá tak, jako by lidé chtěli otočit smysl slov žalmu 113,9: „Nám,
Pane, a našemu jménu dej slávu.“ [místo: „Nikoliv nám, Pane, nikoliv nám, ale
svému jménu zjednej slávu.“] Pro takový způsob liturgie jsou pak výstižná tato
Ježíšova slova: „Jak můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale
nehledáte slávu, jaká náleží samému Bohu.“ (Jan 5,44)
II. vatikánský koncil
stanovil ohledně liturgické reformy následující principy:
1. Lidské, časné a všechno
aktivní musí během liturgického slavení směřovat k božskému, věčnému, ke
kontemplaci a vzhledem k ní má všechno ostatní podřadnou roli (srov. Sacrosanctum Concilium, 2).
2. Během liturgického
slavení má být podporováno vědomí, že pozemská liturgie je účastí na liturgii
nebeské (srov. tamtéž, 8).
3. V liturgických
obřadech a především v mešním ritu nemají zásadně být vytvářeny žádné
novoty, žádné nové výtvory. Pokud to vyžaduje opravdový a jistý užitek pro
Církev, ať se postupuje obezřetně a ať eventuální nové prvky organicky
vyrůstají z forem, které již existují (srov. tamtéž, 23).
4. Obřady mešního slavení
mají být takové, aby jasněji vyjadřovaly to, co je posvátné (srov. tamtéž, 21).
5. V liturgii a
především ve mši svaté má být zachován latinský jazyk (srov. tamtéž, 36 a 54).
6. Gregoriánský chorál má
v liturgii první místo (srov. tamtéž,
116).
Otcové II. vatikánského
koncilu chápali reformní návrhy jako pokračování reformy sv. Pia X. (srov. tamtéž, 112 a 117) a Božího služebníka
Pia XII. a ve skutečnosti citovali v konstituci o liturgii nejvíce encykliku
Mediator Dei papeže Pia XII.
Papež Pius XII. zanechal
Církvi mezi jiným důležitý základ nauky o posvátné liturgii, a to
odsouzení tzv. liturgického archeologismu, jehož návrhy se široce překrývaly
s jansenistickou a protestantskou synodou v Pistoji v roce 1786
(srov. Mediator Dei, č. 63-64) a
v zásadě se odvolávají na odpovídající teologické myšlenky Martina
Luthera. Proto již Tridentský koncil odsoudil protestantské liturgické ideje,
jmenovitě přehnané zdůrazňování charakteru hostiny eucharistického slavení
a zatemňování obětního charakteru, odpadnutí od jednoznačných znamení
posvátnosti jako výrazu charakteru liturgického tajemství (srov. Tridentský
koncil, zas. XXII.). Liturgické naukové výpovědi učitelského úřadu, jako
v tomto případě Tridentského koncilu a encykliky Mediator Dei, které se odrážejí ve stálé a všeobecné liturgické
praxi po staletí a dokonce po více než tisíciletí, patří k oné součásti
posvátné Tradice, kterou nelze vzdát bez velkých duchovních škod. Tyto naukové
výpovědi o liturgii přijal také II. vatikánský koncil, jak lze vidět ze všeobecných
principů božského kultu v konstituci o liturgii Sacrosanctum Concilium. Jako konkrétní blud v myšlení a
jednání liturgického archeologismu jmenuje papež Pius XII. návrh, aby se oltáři
dala podoba stolu (srov. Mediator Dei,
č. 62). Když již papež Pius XII. podobu stolu jako oltáře odmítl, jak by teprve
odmítl návrh celebrace takřka jako kolem stolu versus populum [čelem k lidu]?
Když Sacrosanctum Concilium v č. 2 učí, že je třeba v liturgii
dát přednost kontemplaci a celé mešní slavení má být zaměřeno na nebeská tajemství
(srov. tamtéž, 2 a 8), pak zde vidíme
věrnou ozvěnu výpovědi Tridentského koncilu, který učí: „Lidská přirozenost je
utvořena tak, že se nemůže lehce a bez vnější pomoci pozvednout ke kontemplaci
božských věcí, proto zavedla dobrá Matka Církev určité obřady. Využila na základě
apoštolské nauky a tradice ceremonie jako žehnání plná tajemství, světla,
kadidlo, roucha a mnoho dalšího; tím měla být mysl věřících skrze viditelná
znamení nábožnosti a zbožnosti podnícena ke kontemplaci vyšších věcí“
(zas. XXII., kap. 5.).
Citovaná nauka nejvyššího
učitelského úřadu Církve a především ta z encykliky Mediator Dei, nesporně platila pro Otce II. vatikánského koncilu a
následně musí platit pro všechny děti Církve i dnes.
V dopise všem biskupům
katolické Církve, který papež Benedikt XVI. připojil k motu proprio Summorum Pontificum ze dne 7. července 2007, činí
papež tuto důležitou výpověď: „V dějinách liturgie je růst a pokrok, ale
žádný zlom. Co bylo svaté dřívějším generacím, zůstává svatým a velikým i nám.“
Tím papež vyjadřuje základní princip liturgie, kterému učil Tridenstký koncil,
papež Pius XII. a II. vatikánský koncil.
Kdo se bez předsudků a
objektivně dívá na liturgickou praxi zdrcující většiny kostelů na celém
katolickém světě, kde se užívá řádná forma římského ritu, nemůže čestně popřít,
že uvedených šest principů II. vatikánského koncilu zpravidla není naplňováno
nebo velmi nedostatečně, ačkoliv tato liturgická praxe se mylně prohlašuje za
provedenou podle přání II. vatikánského koncilu. V převažující současné
praxi řádného ritu existují některé konkrétní aspekty, které představují
opravdový zlom v liturgické praxi Církve, trvající stále přes jedno
tisíciletí. Jedná se o následujících pět liturgických obyčejů, které lze označit
takřka za pět ran na liturgickém mystickém Těle Kristově. Jedná se o rány, protože
představují násilný zlom vůči minulosti, protože méně vyjadřují povahu Oběti,
která je pro mešní Oběť ústřední a podstatná, a do popředí staví charakter
hostiny, umenšují vnější znamení božského klanění, protože méně vyjadřují
charakter tajemství, charakter nebeského a věčného. U těchto pěti ran se
s výjimkou jedné (nového výtvoru modlitby k obětování) jedná o
takové, které v řádné formě mešního ritu nejsou předepsány, nýbrž byly
praxí zavedeny jako druh špatné módy.
První a nejvýraznější ranou
je slavení mešní Oběti, při němž kněz celebruje tváří k přítomným, a to
během eucharistické modlitby a svatého proměňování, nejsvětějšího a
nejvznešenějšího okamžiku božského klanění. Taková vnější forma odpovídá spíše
formě, která je přirozená pro přednášku, vyučovací hodinu nebo pohoštění. Jedná
se o formu do sebe uzavřeného kruhu. Tato forma není pro moment modlitby a
teprve ne pro moment klanění přirozená. Tuto formu II. vatikánský koncil ani
vzdáleně nechtěl a jako taková nebyla nikdy co do nauky pokoncilními papeži
doporučována. Papež Benedikt XVI. v předmluvě k prvnímu dílu svých Sebraných
spisů píše: „Myšlenka, že by se kněz a lid při modlitbě na sebe měli navzájem
dívat, vznikla teprve v moderně a je původnímu křesťanství zcela
cizí. Kněz a lid se přece nemodlí k sobě navzájem, nýbrž k jednomu
Pánu. Proto se při modlitbě dívají stejným směrem: buďto k Východu jako
kosmickému symbolu pro přicházejícího Pána, nebo, kde to nebylo možné, na obraz
Krista v apsidě, na Kříž, nebo prostě společně vzhůru.“ Forma celebrování, při
které se všichni dívají jedním směrem (conversi
ad Orientem, ad Crucem, ad Dominum), je dokonce vyznačena v rubrikách
nového mešního ritu (odst. 25, 133 a 134). Tzv. celebrování versus populum zcela jistě neodpovídá
představě o posvátné liturgii, jak se dá nalézt např. ve výpovědích Sacrosanctum Concilium č. 2 a č. 8.
Druhou ranou je přijímání
Eucharistie na ruku, rozšířené téměř po celém světě. O této formě Přijímání se
Otcové II. vatikánského koncilu ani slovem nezmiňují, nýbrž ji zavedli mnozí
biskupové v neposlušnosti vůči Svatému stolci a bez ohledu na negativní
hlasování z roku 1968 ze strany světového episkopátu a papež Pavel
VI. ji dodatečně, za určitých podmínek a s nevolí, legitimizoval. Papež
Benedikt XVI. od svátku Těla a Krve Páně 2008 podával svaté Přijímání jen
klečícím a do úst, a to nejen v Římě, ale ve všech místních církvích,
které navštěvoval. Dával tak celé Církvi jasný příklad praktického liturgického
učitelského úřadu. Když už kvalifikovaná většina světového episkopátu tři roky
po koncilu Přijímání na ruku odmítla jako škodlivé, čím spíše by to učinili
koncilní Otcové.
Třetí ranou jsou nové
modlitby k obětování. Je to zcela nový výtvor, který nebyl v Církvi nikdy
používán. Nevyjadřují tolik odkaz na tajemství Oběti Kříže, jako spíše myšlenku
hostiny, podobnou modlitbám židovské sobotní hostiny. Ve více než tisícileté
tradici západní i východní Církve byly modlitby k obětování vždy výslovně
zaměřeny na tajemství Oběti Kříže (srov. B. Paul Tirot, Histoire des priѐres d‘offertoire dans la
liturgie romaine du VIIe au XVIe siѐcle. Řím 1985). Takovýto zcela nový
výtvor je jistě proti jasným pokynům II. vatikánského koncilu, který říká: „Innovationes ne fiant … novae formae ex
formis iam extantibus organice crescant“ [„Ať nejsou novoty … nové formy ať
organicky vyrůstají z již existujících“] (Sacrosanctum Concilium č. 23).
Čtvrtou ranou je úplné
vymizení latinského jazyka ve zdrcující většině všech mešních slavení
v řádné formě na celém katolickém světě. To je přímý prohřešek proti
závěrům II. vatikánského koncilu.
Pátou ranou je vykonávání
liturgických služeb lektora a akolyty ženami a vykonávání týchž služeb
v civilním oděvu, přičemž se vstupuje do oltářního prostoru během mše
svaté přímo z míst, kde se nacházejí věřící. Tento zvyk nikdy
v Církvi nebyl, resp. nikdy nebyl schválen. Dává katolickému mešnímu
slavení vnější charakter něčeho neformálního, charakter a styl spíše světského
shromáždění. Již II. nicejský koncil v roce 787 takovou praxi zakázal
tímto kánonem: „Když někdo není vysvěcen, není mu dovoleno, aby při svaté
liturgii předčítal od ambonu“ (kán. 14).
Na tuto normu se v Církvi v zásadě stále dbalo. Během mešní liturgie
směli předčítat pouze podjáhni, resp. lektoři. Jako náhrada za chybějící
svěcení lektorů nebo akolytů mohli tyto funkce vykonávat muži nebo chlapci
v liturgickém oděvu, nikoliv však ženy, protože muži na úrovni
nesvátostného svěcení lektorů a akolytů představují významně ještě poslední
pouto s těmito svěceními. V textech II. vatikánského koncilu není
žádný odkaz na zrušení nižších svěcení a podjáhenství a zavedení místo nich
nových služeb. V Sacrosanctum Concilium
č. 28 Koncil činí rozdíl mezi minister
(přisluhující) a fidelis (věřící) a
stanoví, že každý z nich smí konat pouze to a všechno to, co mu z povahy
liturgie přísluší. Č. 29 se zmiňuje o ministrantes,
to znamená ministrantech, kteří neobdrželi žádné z církevních svěcení. Na
rozdíl od nich v tehdejší právní řeči ministri
znamenali ty, kdo obdrželi buď vyšší, nebo nižší svěcení.
V motu proprio Summorum Pontificum papež Benedikt XVI. stanoví, že na
obě formy římského ritu je třeba se dívat a zacházet s nimi se stejnou
úctou, protože Církev před koncilem a po koncilu je stále táž.
V doprovodném dopisu k motu proprio
si papež přeje, aby se obě formy navzájem oplodňovaly. Dále si přeje, aby se
v nové formě „více než dosud zjevovala posvátnost, která mnoho lidí
přitahuje k starému ritu“ (tamtéž).
Zmíněné čtyři nešťastné obyčeje
neboli liturgické rány (celebrace versus
populum, podávání Eucharistie na ruku, úplné odpadnutí od latinského jazyka
a gregoriánského chorálu a zapojení žen do služby lektorů a akolytů) nemají nic
co do činění s řádnou formou mešního slavení a veskrze odporují
liturgickým principům II. vatikánského koncilu. Pokud by byly tyto zvyky
odstraněny, vrátili bychom se tím k pravé liturgické nauce II.
vatikánského koncilu. A pak by se obě formy římského ritu sblížily, takže
přinejmenším z vnějšího pohledu by se nedal zjistit žádný zlom mezi oběma
formami, a tak ani žádný zlom mezi Církví před Koncilem a po Koncilu. Pokud jde
o modlitby k obětování, bylo by žádoucí, aby je Svatý stolec nahradil
odpovídajícími modlitbami z mimořádného ritu nebo alespoň dovolil jejich
používání ad libitum. Potom by se
odstranil také uvnitř a ne pouze navenek zlom mezi oběma formami. A rovněž zlom
v liturgii opravdu nechtěla většina koncilních Otců, jak se lze dočíst
v koncilních aktech, protože v dvoutisíciletých dějinách liturgie svaté
Církve nikdy žádný liturgický zlom neexistoval a tedy ani nikdy existovat
nesmí, nýbrž kontinuita, jak se to týká rovněž nauky víry.
Pět uvedených ran na
liturgickém těle Církve volá po uzdravení. Představují zlom srovnatelný se
zlomem, který představoval avignonský exil. Situace takového zřetelného zlomu
v nikoliv nedůležitém vyjádření života Církve – tehdy setrvávání papežů
daleko od Říma, dnes viditelný zlom mezi liturgií před koncilem a po koncilu –
volá po uzdravení. Dnes je zapotřebí nového svatého, jedné nebo více nových
svatých Kateřin Sienských. Je zapotřebí volání vox populi fidelis (hlas věrného lidu) – po odstranění tohoto
liturgického zlomu. Ale tragika spočívá v tom, že tehdy v době
avignonského exilu jako i dnes velká většina kléru a především vyššího kléru
byla s exilem a se zlomem spokojena.
Dříve než lze očekávat
účinné a trvalé plody nové evangelizace, musí uvnitř Církve nejdříve proběhnout
vážný proces obrácení. Jak můžeme k druhým volat slovo „Obrať se!“, když u
samotných hlasatelů ještě nenastalo přesvědčivé obrácení k Bohu, protože
nejsou při liturgii dostatečně obráceni k Bohu, jak uvnitř, tak navenek.
Mešní Oběť, Kristova Oběť klanění, největší tajemství víry, nejvyšší úkon
klanění se slaví jako v uzavřeném kruhu a jeden se dívá na druhého. Chybí
i navenek nutné conversio ad Dominum
(obrácení k Pánu). Protože se během liturgie s eucharistickým Kristem
zachází tak, jako by to nebyl žádný Bůh, nevzdávají se Mu žádná jasná vnější
znamení klanění, jež náležejí Bohu, když Ho věřící při svatém Přijímání
přijímají, aniž by klečeli, a dokonce Ho berou do rukou jako všední jídlo,
uchopí Ho prsty a sami vloží do úst, spočívá v tom nebezpečí jakéhosi
eucharistického arianismu nebo semiarianismu.
Jedním z nezbytných
předpokladů plodné nové evangelizace by bylo následující svědectví celé Církve
na rovině veřejného liturgického kultu:
1. aby se na celém světě mše
svatá i v nové formě slavila vnitřně a nutně také navenek v conversio ad Dominum [obrácení
k Pánu];
2. aby všichni věřící
před Kristem při svatém Přijímání klekali, jak to vyžaduje sv. Pavel ve
vztahu ke Jménu a Osobě Kristově (srov. Flp 2,10), a přijímali Ho
s největší možnou láskou a největší možnou vnější uctivou bázní, jaká Mu
náleží jako pravému Bohu.
Chvála Bohu, papež Benedikt
XVI. zahájil dvěma konkrétními opatřeními proces návratu z
liturgického„avignonského exilu“, totiž motem
propio Summorum Pontificum a zavedením tradičního obřadu Přijímání. Je
zapotřebí ještě mnoha modliteb a snad nějaké nové svaté Kateřiny Sienské, aby následovaly
další kroky a bylo vyléčeno pět ran na liturgickém a mystickém Těle Církve a
aby Bůh byl v liturgii uctíván jen s takovou láskou, bázní a vznešeností,
jak to Církev stále konala a učila, jmenovitě Tridentský koncil, papež Pius
XII. v encyklice Mediator Dei,
II. vatikánský koncil v konstituci Sacrosanctum
Concilium a papež Benedikt XVI. ve své teologii liturgie, svým praktickým
liturgickým učitelským úřadem a zmíněným motu
proprio.
Nikdo nemůže evangelizovat, když nejdříve
neadoruje, ano, když se trvale neklaní a Bohu, eucharistickému Kristu, nedává
přednost ve způsobu celebrace a v celém svém životě. Skutečně, slovy
kardinála Josepha Ratzingera: „To, jak se zachází s liturgií, rozhoduje o
osudu víry a Církve.“
Zpět
