Křest dítěte
Po domluvě s panem farářem.
Křtem
se odpouštějí všechny hříchy, prvotní hřích a všechny osobní hříchy, jakož i
všechny tresty za hřích. Ve znovuzrozených nezůstane nic, co by jim bránilo
vstoupit do Božího království, ani Adamův hřích, ani osobní hřích, ani následky
hříchu, z nichž nejtěžším je odloučení od Boha. Křest dělá z novokřtěnce „nové
stvoření“, adoptivní Boží dítě, které se stalo účastným božské přirozenosti,
údem Kristovým, jeho spoludědicem a chrámem Ducha svatého. Dává podíl na
obecném kněžství věřících. Když se stal pokřtěný údem církve, už nepatří sám
sobě, nýbrž tomu, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých. Proto je povolán, aby
se podřídil druhým, aby jim sloužil ve společenství církve a aby s nimi jednal
„s úctou a láskou“. Jako křest s sebou nese odpovědnost a povinnosti, tak má
také pokřtěný svá práva v církvi: přijímat svátosti, být živen Božím slovem a
podporován jinými duchovními prostředky církve. Pokřtěný, který je křtem přivtělen
ke Kristu, se mu stává podobný. Křest vtiskuje křesťanovi nezrušitelné duchovní
znamení (pečeť) jeho příslušnosti ke Kristu. Toto znamení nesmaže žádný hřích,
i když hřích zabraňuje, aby křest přinášel ovoce spásy. Křest se uděluje jednou
provždy a nemůže být opakován.
Na
rozdíl od dospělého nemůžeme od malého dítěte čekat ani rozhodnutí pro křest
ani vyznání víry. Malé děti se křtí proto, že patří do rodiny křesťanů a ta
chce, aby dítě mělo spolu s ostatními účast na životě církve. Proto se žádá od
rodičů a kmotrů, aby byli pokřtěni, byli schopni svou křesťanskou víru při křtu
vyznat a mohli tak uvést do víry i dítě, které je jim svěřeno. Proto by měli
být oba rodiče katolicky pokřtěni a vychováni a měli by žít v církvi svou víru.
Pokud toto platí jen o jednom, může to stačit, ovšem je třeba, aby si oba byli
vědomi závazku, který ze křtu pro rodiče vyplývá, a respektovali ho, i když ho
bude uskutečňovat jen jeden z rodičů. O křest dítěte žádají zásadně jeho
rodiče, kteří nejen musí být při křtu přítomni, ale kteří jediní mohou přijmout
plnou zodpovědnost za to, že jejich dítě bude vychováno ve víře v Krista a v
prostoru života a víry církve. Kmotr nebo kmotra v tom mají rodičům pomáhat a
tuto ochotu také před ostatními účastníky křtu deklarují. Křest se uděluje buď
při nedělní bohoslužbě, nebo mimo ni, podle dohody s místním farářem. Je třeba
ho sjednávat s dostatečným časovým předstihem zpravidla několika týdnů, aby byl
čas pro potřebná setkání křtícího kněze s rodiči. Jeho povinností totiž je
nejen rodiče informovat o náplni a průběhu křtu a vyřídit nutné administrativní
záležitosti, ale také je připravit k plnění těch úkolů, které do budoucna na
sebe křtem dítěte berou. Před křtem se vyhotoví na faře křestní zápis. K němu
je třeba donést rodný list dítěte, oddací list rodičů, případně jejich křestní
listy a jména a adresy kmotrů, případně jejich křestní listy. Pro vlastní obřad
křtu je dobré opatřit si křestní roušku a křestní svíčku pro dítě (může to být
úkolem kmotrů). Křtu se za normálních okolností musí zúčastnit oba rodiče
dítěte a kmotr (kmotři). Je samozřejmě možné pokřtít i dítě svobodné, ovdovělé
nebo rozvedené matky, jsou-li ostatní podmínky křtu splněny. Starší dítě už by mělo být samo na křest připraveno – přiměřeně svému věku a užívání rozumu, i když se ještě nejedná o katechumenát, jako u dospělých.
Křest
dospělých – viz samostatný odkaz
Biřmování
Podrobné
informace u pana faráře.
Podle
staré praxe západní církve nenásleduje u dítěte biřmování hned po křtu, jako
tomu má být u dospělého křtěnce, nebo jak tomu je u pravoslavných křesťanů, ale
je odloženo až do dospívání nebo dospělosti. Biskupské konference mají stanovit
nejnižší věk biřmovanců. U nás je to 15 roků. Řádným udělovatelem biřmování je
biskup, za určitých okolností může biřmovat i kněz. Biřmován může být člověk,
který je pokřtěn v katolické církvi, pravidelně přijímá svátosti smíření a
eucharistie, dosáhl zmíněného věku a absolvoval přípravu na přijetí svátosti
biřmování. Jen v nebezpečí smrti může být ten, kdo byl pokřtěn a nebyl
biřmován, biřmován neprodleně, a to i knězem. V naší farnosti se biřmování
se organizuje vždy cca po pěti letech. S patřičným předstihem se také uskuteční
příprava, která trvá několik měsíců. Může a má být velmi důležitým uvedením
mladého člověka do plného života víry, který už není závislý na rodičích. Každý
rok je také příležitost k přijetí svátosti biřmování v katedrále sv. Ducha
v Hradci Králové o slavnosti Seslání Ducha svatého. Vždy a všude se však
musí biřmovanec vykázat tzv. biřmovacím lístkem, na kterém jsou uvedena jeho
osobní data a jméno biřmovacího patrona – světce, které si k biřmování vybral.
Kněz, který měl na starosti přípravu, svým podpisem a farním razítkem na tomto
lístku stvrzuje, že adept byl na biřmování řádně připraven.
Eucharistie
Příprava na první přijetí této svátosti
probíhá v naší farnosti v rámci výuky náboženství.
Ke
svátosti eucharistie čili ke svatému přijímání může přistoupit ten, kdo je
pokřtěn, na přijetí této svátosti byl připraven, nežije v těžkém hříchu ani
není podroben nějakému církevnímu trestu, který by ho z této svátosti
vylučoval, a (pokud není svobodný či ovdovělý) žije v církevně platném
manželství. Ke svatému přijímání jde člověk zpravidla při mši, které se
účastní. Pokud by z nějakého důvodu byl v určitý den na mši dvakrát nebo
vícekrát, může přistoupit ke svatému přijímání znovu, pokud je přítomen na celé
mši svaté. Smyslem tohoto pravidla je, aby se mohl věřící zúčastnit mše plně,
když je z nějakého zvláštního důvodu na mši ten den opakovaně. Za normální se
jinak považuje účast na jedné mši denně. Před přijetím eucharistie se dodržuje
jednohodinový půst od jídel a nápojů s výjimkou léků a obyčejné vody. U
nemocných, kterým se eucharistie donáší, tento půst není nutný.
I
dnes je v Římskokatolické církvi považováno přijímání svátosti Eucharistie
vkleče a do úst za základní, jelikož je při něm nejlépe projevena úcta
samotnému Pánu, který k nám v této svátosti přichází. Ve farním
kostele v Klášterci je věřícím tento způsob svatého přijímání usnadněn
podáváním u prostřené mřížky, kde lze snadno pokleknout. Ačkoliv i pro naši
diecézi Svatý Otec povolil alternativní způsoby podávání svátosti Eucharistie,
vždy platí, že Eucharistii kněz věřícím podává – tedy věřící se v žádném
případě nemohou „obsluhovat“ sami.
Svátost smíření
Tuto
svátost můžete přijmout 15 minut před každou mší svatou, po domluvě s knězem i
jindy.
Slouží k odpuštění hříchů těm, kdo byli v katolické
církvi pokřtěni nebo do ní přijati po platném křtu v jiné křesťanské církvi,
litují svých hříchů, nesetrvávají v situaci, která je nedovolená (např.
neplatné manželství) a mají touhu po zlepšení. Každý katolík by se měl
vyzpovídat alespoň jednou za rok v postní době a kromě toho vždy, když se těžce
proviní. Svátost smíření je ovšem užitečná i tehdy, když člověk nemá na svědomí
těžké hříchy.
Svátost nemocných
Svátost lze přijmout na požádání po předchozí domluvě s knězem, v nebezpečí smrti kdykoliv. Nebojte se zavolat kněze.
Tato
svátost je určena lidem, kteří vážně onemocněli nebo jejichž síly jsou stářím
značně oslabeny. Udílí se vkládáním rukou kněze na hlavu nemocného a následným
mazáním posvěceným olejem na hlavě a na rukou. Předpokládá se, že ten, kdo jí
přijímá, se smířil s Bohem ve svátosti pokání. Pokud to není možné, je tato
svátost chápána jako mimořádný prostředek ke smíření s Bohem. O svátost
pomazání nemocných si má především požádat sám nemocný podle svého zdravotního
stavu, případně požádá s jeho souhlasem někdo z jeho okolí. Svátost je mu v
jeho vážné nemoci posilou na duchu a mnohdy i na těle. Lze jí přijmout vícekrát
za život, pokud se člověk uzdraví a znovu onemocní nebo pokud se jeho stav výrazně
zhorší a on o tuto pomoc znovu žádá. Zásadně se uděluje tomu, kdo je živý, ne
tam, kde už prokazatelně nastala smrt. Pomazání nemocných lze udělit v kostele
při mši i mimo mši, doma, v nemocnici, v domově důchodců, kdekoliv, kde se
nemocný nachází a kde k němu může kněz přijít. Dnes je to možné v nemocnici i
na ARO nebo na oddělení spálenin, kam se běžně návštěvy nepouštějí.
Svátost manželství
Po
domluvě s panem farářem; navštivte faru
co nejdříve, nejlépe cca půl roku (nejpozději tři měsíce) před plánovaným
termínem svatby. Církevní sňatek je možný pouze tehdy, je-li alespoň jeden ze
žadatelů katolík.
Dva pokřtění, plnoletí a doposud trvale svobodní
katolíci mohou uzavřít církevní sňatek. Podobně je tomu, je-li jeden z nich
nebo jsou-li oba ovdovělí. Pokud je jeden ze snoubenců katolík a druhý je
pokřtěn v jiné křesťanské církvi, je sňatek možný s dovolením biskupa a za
podmínky, že katolík podepíše prohlášení o tom, že se nechce vzdát své víry a
že udělá vše pro to, aby jeho děti byly katolicky pokřtěny a vychovány.
Nekatolík jen bere toto prohlášení na vědomí. Je-li jeden ze snoubenců katolík
a druhý nepokřtěný, jsou podmínky sňatku obdobné. Se svolením biskupa a po
podpisu výše zmíněných prohlášení je sňatek možný. V obou případech je ale
nutno předem dobře zvážit, zda tato různost víry nebude v manželství na
překážku.
Před
sňatkem je třeba absolvovat příslušnou přípravu. Tu si snoubenci dojednají na
faře. Případně je možné se také zúčastnit přípravy, organizované Centrem pro
rodinu při Biskupství královéhradeckém, kterou kněz podle potřeby doplní.
Dále
je třeba vyřídit úřední agendu. Podle nyní platné zákonné úpravy má církevní
sňatek platnost i před státem. Proto je nutné vyřídit formality jak pro
občanskou (státní) matriku, tak pro matriku církevní. K tomu je třeba navštívit
jak faru a sepsat tam snubní protokol, tak matriku. Svobodní potřebují občanské
průkazy, rodné listy a pokřtění křestní listy (u katolíka výpis z křestní
matriky, který není starší než tři měsíce, počítáno od data svatby).
Svátost kněžství
Svátost
kněžství má tři stupně: jáhen, kněz a biskup. Každý z těchto stupňů se udílí
svěcením.
Kdo
se chce stát knězem, musí absolvovat jednak vědeckou přípravu, tedy vystudovat
teologickou fakultu, a také duchovně formační přípravu, která se získává v
semináře, v němž kandidát kněžství při svém studiu žije. Před studiem teologie
a pobytem v semináři se žádá ještě roční pobyt v teologickém konviktu, tedy
přípravný rok. Ti, kdo uvažují o kněžství, se mají nejen přihlásit písemně na biskupství,
ale měli by být předem představeni biskupovi, nejlépe svým farářem. Před
přijetím k přípravě na kněžství procházejí kandidáti přijímacím řízením, které
mají prokázat obecně lidskou a duchovní způsobilost k této cestě, dále
psychickou vyrovnanost a alespoň jakýsi zárodek povolání k této službě.
Kolébkou povolání
byla odjakživa služba ministranta u oltáře, které v naší farnosti věnujeme
velkou péči. Na nová duchovní povolání také pamatujeme ve svých modlitbách a
prosíme také o kvalitní formaci bohoslovců.
