Tato povídka pojednává o Klášterci a jeho druhém faráři P. Františku Chaloupkovi.
Zaslechl jsem
také na svých potulkách o zvláštní, veliké studánce, dle popisu patrně lesní
tůni, nad kterou že se pnou dvě veliké jedle a z těch že jest jedna prastará, s
devíti vršky. Prastará ta jedle se svou vzácností devíti vršků mne ulákala.
Spustil jsem se prvotního svého směru a zamířil jsem v tu pohorskou krajinu na
samých skoro hranicích.
Vyšel jsem na
úsvitě; bylo právě v neděli a jitro nastalo překrásné. Cestou jsem se zastavil
ve vesnickém kostelíku, jehož okny proudilo zlato slunečných paprskův a jehož
posvátným tichem po kázání nastavším, bylo slyšeti ze hřbitova šumot starých
lip a švehol ptactva.
Přede mnou v
ozářené lodi lid ve svém polozachovalém kroji u mužských barev tmavých, u
ženských pak, zvláště svobodných, barev živých a veselých. Mladí tu stáli s
kytičkami resedy, karafiátů a satorky, staří seděli v lavicích nebo klečeli s
růženci nebo s modlitebními knížkami na rozích zahnědlými. Hleděl jsem na
modlící se, na vážné jejich tváře, na sepjaté, mozolovité těžké ruce.
Toť jejich
okamžik posvátné poesie, kdy mysl uhnětená všedností a lopotou celého týdne, na
chvíli se výše povznáší, útěchu a posilu hledá a ji nalézá, protože věří.
Zůstal jsem i
když duši jímavé ticho prosté svatyně přerušeno hudbou s kůru, jak se počala
hrubá mše. Nečekalť jsem mnoho, byl jsem i na nějakého Schiedermayera
připraven, ale když pak při offertoriu dvě křídlovky s průvodem veškerého kůru
(byla to patrně „vložka“) spustily „Letzte Rose“, jak naše slečinky říkají,
vyšel jsem kvapně ven.
Venkované kolem
se po mne ohlíželi, zajisté v úžasu, co že najednou tak utíkám, jako by mne
něco bodlo. Irská melodie, vykouzlená křídlovkami snad starých vojáků hudebníků
provázela mne ještě na kus nesouc se tichým, jasným vzduchem zářícího nedělního
dopoledne.
Odpoledne jsem
už měl jinou hudbu; vítr ji v lese provozoval. Seděl jsem na břehu hluboké tůně
v lesní samotě pod starou jedlí s devíti vršky a její družkou. Voda v tůni byla
skutečně modré barvy, pěkně lazurové, a když sem později proniklo slunce,
zaleskla se v něm její tichá hladina jako krásně hlazený safír.
Pod těmi starými
jedlemi, na jejichž kmenech i na haluzích chvěl se dlouhý mech, a ve stínu
několika křovin olšových, vypadala ta nehnutá voda tajemně. Jisté že si tu
nejednou zarejdily divoženky za letní noci, kdy svatojanské mušky šerem jejím
světélkují. Ale mně se neukázal ani škaredý panáček v zeleném fráčku a tak jsem
se oddal naslouchání a hudební úvaze. Ne o té produkci ve veském kostelíku, ale
o hudbě stromové. Uvažoval jsem i pozoroval, jakých různých hlasů i mezi
stromy. Jak šumí bříza, jak lípa, jak jinak to zní v haluzích stromů
jehličnatých a druhů jiných — a že jsou hlasy mladých a starých, hlasy vážné a
mocné, a také, jemné, šepotavé, jakoby se třesoucí, šelestící. Všechny pak
dohromady jaký koncert!
Než abych
dopověděl:
K večeru se mně
ukázala nějaká podivná světluška, ale to juž ne u modravé lesní tůně pod
jedlemi, ale na konci jiného lesa. Nevrátil jsem se totiž cestou, kudy jsem
přišel, ale dal jsem se přes les, polem a zase přes les, pod nímž jsem měl
dojiti vesnice. Tak že si prý nadejdu, chci-li se dostati zase na cestu, od
které jsem odbočil. V té vesnici K. pod lesem že možno přenocovati. Šel jsem a
šel a juž jsem slyšel šumot řeky, při níž se ta pohorská víska v úvalu
rozkládala. Les mně ji však ještě zasláněl. Litoval jsem, že se mně cesta tak
protáhla. Vědělť jsem, že je v K. starožitný kostelík, a ten si prohlédnouti
ještě toho dne juž nebylo možno.
Byl bych za té
příležitosti snad také pana faráře poznal. Juž cestou jsem o něm náhodou leccos
zaslechl. Tak, že je výborný zpěvák a že měli až do jeho příchodu v té vesnici
zvláštní slavnost: o na nebe vzetí Panny Marie, totiž že sošku její, aby na
nebe vzetí bylo znázorněno, vytahovali za veliké slávy provazem do otvoru v
klenutí presbyteria. A to nynější farář přes nemalý odpor zrušil. Také
vypravovali, že je s patronem nějak na štíru, vlastně se ředitelem panství,
tuhým odrodilcem. —
Hlas pohorské
řeky, dosud neviditelné, z počátku temný, šumněji a hlasitěji teď zněl tišinou
tmícího se lesa. Byl jsem už netrpěliv.
Dle toho hlasu
se mi zdálo, že co nevidět dojdu na pokraj lesa a že stanu u cíle své cesty:
lesa však nebylo konce. A v tom se mi zjevila ona podivná světluška. Mihlať se
pojednou, a to poněkud v pravo. Zasvitla rudě. Ale hned zanikla někde ve křoví
— a zase juž svítí — Nese se stejně. Aj a nevysoko; toť nějaké světlo. Někdo se
blíží se svítilnou. Čekal jsem, abych se zeptal, nezabloudil-li jsem. Jak se
zář blížila, spatřil jsem i toho, jenž ji nesl. Byl to muž prostřední, spíše
větší postavy v širokém klobouce. Že to je on! Teď mi teprve napadlo, co mi o
K…ském faráři řekli, že den co den, ať je pěkně nebo prší, jde za soumraku na
procházku a vždycky se svítilnou. Blížil se. Venkovan to nebyl. Juž jsem ho
mohl bedlivěji pozorovati. Byl v městském kroji, ale v šosatém volném kabátě,
střihu ne zrovna šviháckého: sumou vesnický farář.
Byl to on, dobře
jsem uhodl.
Když jsem se
přihlásil a oznámil, kdo jsem, uvítal mne velmi srdečně slovy:
„Ah, homo
literatus! A to mne, pane, těší. Vítám vás. Nic nebloudíte, jenže jste si
trochu zašel. Ale mně vhod. Alespoň jsem našel hosta. Jste asi unaven. Hned
zkrátím svou procházku, jsem totiž na procházce, jest už to mým obyčejem, že
jako netopýr za soumraku vycházím. Ale se světlem, jak vidíte, nebo po tmě nic
není,“ pravil usmívaje se a dodal: „Tak prosím, prosím.“
Obrátil se a
vedl mne stezníkem po suchém jehličí. Kroků našich nebylo skoro ani slyšeti.
Zář svítilny padala míhajíc se na cestu a nejbližší stromy. Dále už tma
houstla. Bylo však příjemno, vlažno a čistý vzduch pohorský zrovna voněl. Teď v
tom průvodu mne cesta zase juž těšila, a také jsem se v duchu radoval z té
šťastné náhody. Můj průvodce nenadálý se mně zalíbil.
Místem kráčel
přede mnou, a tu jsem pozoroval široká ramena jeho statné ač ne otylé postavy,
mocnou hlavu silného, ale ne masitého týlu, hustých, krátce přistřižených
vlasů, juž valně prokvetlých.
Pověděl jsem
ovšem, čím se na svých potulkách zabývám.
„Ano, ano,“
odpověděl, „starý památný strom, a třeba i nepamátný, toť velice zajímá. Ale já
mám také rád i mladší; nemyslete však,“ dodal žertovně, „že na zahradě, takhle
s míšeňskými nebo máslovkami; ostatně je to také krásná věc a příjemná. Myslím
totiž mladší stromy ve společnosti se starými, v lese. Ten je můj nejmilejší,
jak vidíte. Navštěvuju ho i při lucerně.“
„Je v něm
klidno, a klid ten —“
„Ó ano, pane,
ale zdánlivý klid. Les je jako lidská společnost, jako svět. Má své silné i
slabé, své krásky, jonáky i mrzáky, své zdravím kypící i choré a hynoucí, své
cizopasníky a škůdce, má bouřku i klid, má svou radost i smutek. Bolestí
jednotlivců si nikdo nevšímá, ani když hynou a umírají; leda když padne nějaký
velikán. No, dnes nebude v lesní republice žádná bouřka,“ dodal žertovně. V tom
se zastavil a pravil:
„Tu ta
společnost,“ a ukázal kolem po lese, „má také všelijakou chamraď, ale nemá
zoufalců, nevděčníků a odrodilců. Ty máme jenom my“ — Toto řekl nějak z ostra.
Za chvilku jsme
stanuli na pokraji lesa. Že jsme dosud kráčeli temnem lesním, zdálo se mně
venku dosti jasno, ač pozdní soumrak se rozkládal nad údolím pod námi. Zahleděl
jsem se bezděky do té pěkné krajinky. Pod námi při šumné řece, tekoucí ve stínu
nyní černých olší, roztroušená pohorská ves a lučiny, po nichž se táhly bělavé
páry jako vzdušné závoje. Na protějším svahu údolí les a palouky, a na chlumku
v pravo bělal se ze stromoví štít a vížka starého kostela, v jehož pozadí
černal se nějaký háj. Nad ním vznášel se bledý srpek. Nade vším panoval líbezný
klid, jejž šumění pohorské vody nikterak nerušilo. Chvíli jsem hleděl na
krajinnou tu idylku a dal jsem na jevo, jak se mně to všecko líbí.
Farář měl
radost. Pravil:
„To mne vždycky
těší, když mi někdo mou dědinku pochválí.“
Mínil jsem, že
je snad zdejší rodák.
„Nejsem, ale
je-li člověk patnácte let na jednom místě, oblíbí si je, jakoby své rodné. Z
počátku mně tu nebylo volno, k vůli té samotě a opuštěnosti, ale zvykl jsem,“
dodal jaksi s resignací.
„Služba je tu
zajisté velice obtížná —“
„U konsistoře
napsali do direktáře o tomto mém koutě: Aditus ad matrem Ecclesiam propter
montes arduus, tempore hiemali propter nives difficilis, čili u volném
překladu: Devět měsíců zima a tři — ještě horší,“ pravil žertem a ukázal na
tmavou skupinu v pravo od kostela.
„Tam je má
residencí; není slavná, ale přece byste se tam lépe vyspal nežli v naší
hospodě.“
Pozval mne a já
ochotně přijal. Travnatým oroseným svahem, jenž zvučel neunavnými cvrčky, sešli
jsme na dol, mezi stavení. Bylo tam cítiti čmoud roští, jímž všude topili.
Přes lávku, ve
stínu tmavých olší nad šumnou řekou vstoupili jsme na druhý břeh, do kopečka
pod javory a jasany, až jsme se ocítili u bělavé obruby hřbitovní a starého
kostelíka s velikou špičatou střechou.
Proti kostelu a
hřbitovu přes malé prostranství stála fara, prosté stavení o jednom patře, se
zahradou plnou stromů a křovin.
V oknech neviděl
jsem žádného světla, kolem bylo hluboké ticho. Farář zazvonil. Přiznám se, že
jsem byl poněkud zvědav na kuchařku, která že přijde otevřít, jsem očekával.
Ticho. Pak se ozvaly rychlé, lehké kroky jakoby bosé nohy, zář světla mihla se
skulinou dveří, a svěží hlas se otázal, kdo to.
„Já,“ řekl farář
a známý zvuk jeho hlasu pohnul klíčem v zámku. Dvéře se otevřely a v nich s
hořícím kahanem v ruce stál vesnický, bosý klučík, boubelaté osmahlé tváře. Oči
měl jako trnky, čiperného výrazu. V ten okamžik se divily snad, že už pan farář
jde a že si někoho vede.
„To je můj první
ministr, komorník, poštovní posel, kuchtík atd.,“ představoval žertem farář a
hned mne vedl do čeledníku a sám tu světlo rozžehl. Světnice byla klenuta,
čistě vybílena, podlaha jako křída, nábytek ze tvrdého dříví a starý. Na rozkaz
farářův přinesl Vašíček chléb, solené juž máslo chutné jako mandle a výborné
kozí sýrce. Bez rozkázání pak přinesl láhev čerstvé vody a dvě sklenice.
Farář se zasmál
a dal mu peníze, aby přinesl pivo.
„Já piva nepiju,
ani vína,“ vysvětloval předkládaje mně jídlo. Omlouval se pak, že nic jiného mi
nemůže poskytnout a doložil:
„Jak se říká:
Běda té kuchyni, která neviděla hospodyni. Já totiž nemám žádné hospodyně a tak
dělám farářským tabulím trochu hanbu. Na kaplana mně nevynáší. Večeři juž nějak
odbudu, oběd mne uvaří u učitelů, a snídaní zas uvaří Josífek, to jest
podučitel, kterému byt dávám. A když není mastná kuchyně, slétá se málo mlsných
much, a tak mám svatý pokoj.“
Usmál se
čtverácky. Hovoře, přejížděl sponou po vlasové šňůře k hodinkám, zlatým to
srdéčkem, jež držel dvěma prsty a jež se svítilo na černé ke krku až zapjaté
vestě, mdle se lesknoucí, ušité asi ze staré kleriky. Rozhovořili jsme se o
krajině a jejím lidu. Hostitel líčil jadrně a někdy drasticky jeho klopotný
život, začasté i nedostatek a nouzi. Z těch slov vycházela na jevo nejen
zevrubná znalost okolí a obyvatelstva horského, ale vanuly z nich i náklonnost
a opravdový cit k němu.
„Často si tak
myslím,“ pravil také, „co v těch novinách je někdy zbytečných věcí, kdyby si
tak více lidu všímali; co se namluví a napíše o národním boji atd. a jak se
zhusta zapomíná na přední stráže, na lid na jazykovém rozhraní, jak se nechává
bez posily, bez poučení, bez hmotné podpory, zkrátka v nebezpečenství. Poznal
jsem to sám tady. Lid zde byl národně úplně netečný, protože nevědomý. Za těch
několik let jsem přece něco zmohl s pomocí učitelův. A věřte, ta práce mne
usmířila s tím zákoutím, ve kterém mně první čas bylo hodně teskno. Byl jsem z
města zvyklý na společnost, na hudební kroužek, a zde jsem neměl nikoho.“
Řekl jsem, že ta
práce je dvojnásob cenná, když ji vykonal a koná bez uznání.
„Bez uznání!
Beze slávy!“ odpověděl usmívaje se. „Co to je? Neříkám, že ta pravá, ušlechtilá
sláva není nic krásného a vzácného. Ó ano — Sláva je unikání zapomenutí, smrti,
je kus života po smrti na tomto světě, a proto bývá tak žádoucí. Ale jsem
trochu filosofem a se smrtí jsem se smířil i s tou, která zruší mé tělo, i s
tou, která pohltí mé jméno. Ale, ale kam to brousím! Řeknete v duchu: Hlehle
vesnického faráře, chce se nějak blýsknout. To snad ta voda dělá tu filosofii
—“
Řekl jsem mu
upřímně, že se mu divím, že k tomu je třeba veliké síly duševní, aby zůstal
vzdělaný člověk, vyššího snažení jsa úplné osamocen, ve společnosti, v níž
nenalézá ani porozumění ani ohlasu, věren sám sobě, a —
„Nesevšedněl,“
doplnil farář. „To vám povím hned ten prostředek. ‚Ideál‘ mu říkají v apatece
ducha. Teď se mu ve světě smějí jako zastaralému a nepraktickému, ale já v něj
věřím. Jsem podnes takový blázínek idealista, ač se šedivou hlavou a v ošumělém
kabátě. Mám z toho ovšem někdy prázdnou kapsu, úštipky pánů bratří a smích
sobeckých lidí, kteří ke všemu myslí, že jsem pošetilý a oni že jsou chytřejší.
Ale co mi z kapsy ubude, co si odepru ze svého pohodlí, je uloženo na dobré
úroky. Já jich třeba neužiju, toť asi, ale ukážou se, dá pán Bůh, později —“
Z idealu jsme
pak přišli na umění, zvláště na hudbu.
„To je má hlavní
zábava a potěšení.“
Pověděl pak, že,
když přišel sem, neměl žádného hudebního společníka, neboť divnou náhodou, i
tehdejší učitel byl v hudbě slabý.
„A tak jsem se
do toho dal. Řku: vycvičíš si muzikanty. Toť že jsem s rychtářem nezačal, ale s
nadanější mládeží. Bylo to z počátku dosti nesnadné, namáhavé, unavovalo mne,
někdy juž i omrzovalo. Ale našlo se přece několik, ze kterých jsem jiskru
vykřesal a dalo se to pak poslouchati. Hochy a děvčata jsem učil zpěvu —“
Vzpomněl jsem
si, že mně pana faráře cestou tuze chválili jako výborného zpěváka.
„Pak jsem si i
malý orkestr vyvedl, a to juž vám byla radost.“ Hostitel můj se nějak
rozehříval a v očích mu živěji zasvitlo.
„Pak se sem
dostal i hudebník učitel, a ten mně pomáhal. Máme teď čistý sbor a slušný
orkestr. Měl jste tu dnes o hrubé býti, mohl jste nás poslechnouti. Toť, v ryze
starém slohu to nevedeme, nemáme sil a prostředků, ale aspoň se to dá, myslím,
poslouchat a neuráží to.“
Tu jsem arci
nemohl mlčením pominouti oné vložky při offertoriu, a jak mne dvě křídlovky
svým solem odtud vypudily. Vypravoval jsem to veselým tonem a myslil jsem, že
ta příhoda mého hostitele rozesměje. Zamračil se však a povzdechnuv nad
venkovskou hudbou chrámovou vůbec, jadrně potituloval zvláště onoho regenta
chori, jenž dopustil „Letzte Rose“ na hrubou mši svatou. A dále jsme vedli řeč
o hudbě. Pan farář rád o ní jednal; horlivě se vyptával na Pražské divadlo,
koncerty a hudební poměry.
„Ale, Vašíčku,
sběhni ještě pro pivo!“ zvolal pojednou, a Vašíček, jenž jako myška seděl u
kamen, vyskočil jako střela a byl ten tam se džbánkem.
Tu jsem se
odvážil otázat se, proč pan farář piva nepije, snad že k vůli zdraví —
„Ah nikoliv,
holečku zlatý. Myslím, že bych při pivečku byl až příliš zdráv. A dost jsem se
ho napil — někdy snad až dost. To ještě jsem byl kaplanem v městě Z. Měli jsme
tam pěknou, veselou společnost, samé hudebníky, a byli jsme ve všem praví
muzikanti. Rádi jsme si zavdali, ale aby to bylo nějak neslušno, to nikoliv,“
dodal vážně.
„Strávil jsem
tam dvanácte let, a měli mne tam rádi až na pana ‚delechtora’.“ Slovo to
vyslovil s úsměškem. „Já se nikdy nezapřel a on byl a je odrodilec. Pak jsem
dostal tuto farku zde. Nebyl jsem tu ještě ani rok, a uprázdnila se fara ve
městě, na které jsem tolik let kaplanoval. Byl jsem na patronatu skoro
nejstarší, měl jsem faru takměř jistou. Těšil jsem se na ni, na život v městě,
nebo tu jsem teprve byl rok a málo jsem ještě zvykl. Ale já oné fary nedostal.
Patron pro mne nebyl.“
„To jest ředitel
—“
„Ano, ten
odrodilec. Já jednou před časy dostal se s ním do sporu o národnost, pak jsem,
jak jen šlo, národní věc v městě fedroval, a za to dostalo se fary jinému,
mnohem mladšímu —“
Zamlčel se na
okamžik. Připadloť mi, jak se prve tam v lese zmínil o odrodilcích.
„Není to
chlouba, povím-li, že z města za mne u patronatu žádali, že si mne přáli a že
mne měli rádi. Nic platno. Za všechno jsem nic nedostal, leda že se ředitel
vyslovil, že piju, a protože — Rozumíte-li! Že piju!“
V očích
farářových se zajiskřilo.
„Popudilo mne to
nesmírně,“ pokračoval. „Ale pak jsem všecko uvážil a povídám si: ‚Františku,
opilec nejsi, to lhal — ale bude líp, nebudeš li vůbec pít. Bude to dobrý
skutek, a žádný takový otrapa nebude směti té pošpinit.‘ A tak se stalo. Od té
doby nepiju žádného lihového nápoje. Ale, milý pane, nebyla to snadná věc,
zvláště s pivem. Tu jsem teprve viděl, jak je čert zlý, když se dá do
pokoušení. Nejhůře bylo první čas; to jsem se někdy až po podlaze válel, jak
jsem zápasil s tím zlým duchem — Ale vyhrál jsem.“
A naliv čerstvé,
křišťálové vody, zvedl opocenou sklenici proti světlu a pravil vesele:
„Teď ji juž mám
rád, a k vůli ní juž zde musím zůstat do smrti, nebo takové vodičky tak hned
nenajdete.“
Otevřeným oknem,
byltě vlažný večer, zadul větřík ze zahrady a s ním zavanula čeledníkem
příjemná vůně květin.
„A což onen
ředitel?“ ptal jsem se.
„Škodí nám dále.
Vrchnost je německá, cizozemci jsou a bývá jen málo na panství. On je vrchním
pánem. Škodí nám při volbách a všude, kde může — a já se s ním potýkám dále.
Kdykoliv něco kostel potřebuje, musím přece k němu. Ale já jinak nepíšu nežli
česky, toť se ví. A jeho ďas béře; vymáhať všecko německy. V tom mu však
neslevím.“
Venku se ozvaly
hlasy. Vašíčkův jsem poznal.
„A to jde s ním
Josífek —jako podučitel, vrací se ze zkoušky. My tu máme také divadlo. Občas
zahrají a Josífek to vede.“
Přišel mladší učitel,
jejž farář přede mnou jmenoval „panem Josefem“ a s nímž jednal jako otec.
Hovor z počátku
se stal všeobecnějším a volnějším, oživl však zase, když jsme se s učitelem
smluvili, že jsme krajané, a že jsme studovali na jednom ústavě, na kterémž
před lety také farář svá studia konal. A tak jsme přišli do škol, na
professory; anekdot o jednotlivých bylo dost a dost jako hub. Každý věděl
nějakou a nejvíce sám farář, jehož vypravování o minulých poměrech bylo zvláště
zajímavo i veselo.
Tak jsme hravě
prošli kollejemi piaristskými, dobou němčení, černých knížek a signa a budícího
se vlastenectví. Zasmáli jsme se také nejednou srdečně, nahlas, div že nám slze
nekanuly, ale když farář vypravoval, jak za jeho času bylo smutno, jaká
neuvědomělost národní, jaké vědomé i nevědomé němčení se, a jak jednotlivci
mezi professory budili vlasteneckou lásku a nadšení, jak mnozí obětivě
pracovali, jak mnoho zachránili, že o tom dnes už nikdo nic neví ani netuší, co
práce a často co obětí ano utrpení to stálo, tu jsme zvážněli a ne bez pohnutí
naslouchal jsem vypravování knězovu.
Rozjařil se,
bylo to na něm vidět, a když pak vstal, nebo se juž valně připozdilo, a se mnou
se loučil, stiskl mně ruku a pravil:
„Takhle si rád
pohovořím. Ale nestane se mi to často. Jen jestli že jsem vás neomrzel.“
Však dobře
věděl, že ne, a ještě dobrou chvíli, kdy juž spal, rozmlouval jsem o něm s
krajanem svým, mladším učitelem, jehož pokojík byl vedle mého v prvním patře.
„Pan Josef“ vypravoval o faráři upřímně a horlivě, doplňuje to, co starý kněz
zamlčel nebo nač za řeči nedošlo. Tak jsem slyšel, jak se farář o lid stará,
jak za jeho správy v této obci valně seslabena vláda kořalky a karet, jak mnozí
naučili se čísti a jak dosti pilně si vypůjčují z knihovny farářovy a teď i
školské, které před tím nebývalo.
„S námi se tuze
dobře snáší,“ vypravoval učitel dále. „V tomto mém bytě vždycky bydlí mladší
učitel. Farář dává ten byt zadarmo, a jedinou povinností nájemníkovou je, aby
uvařil ráno snídaní, arci z jeho, a za to pokaždé ještě snídá s panem farářem.“
„Máte tu tichý
život.“
„Ovšem, traktací
a hostin jako jinde tu nemíváme, leda za čas o visitaci. Ale přece každý rok
výroční slavnost; což o tom pan farář nevypravoval?“
A tu mně učitel
vylíčil farářovu traktaci, živou a veselou, slavnou večeři, ku které co rok zve
všechny své hudebníky, zpěváky a zpěvačky drobné a mladé.
„Je to
Cecilianská slavnost. Měl byste toho večera tu být. Nejprve mládež, která se na
něj celý rok těší, zahraje něco a zazpívá a pak sednou k tabuli, kterou paní
řídícího z ochoty vystrojí. To je smíchu, veselosti a zpěvu! A pan farář! To
vždycky omladne — Chodí mezi tou drobotinou, přehlíží všecko, rozděluje i často
poslouží a rozsoudí, směje se, žertuje a zpívá s nimi.“
„A co zpívají?“
„Rozmanité.
Národní písně, snazší sbory a vlastenecké písně. Na ty on dbá. Je to věru
radost podívat se na čiperné ty kloučky a děvčata, jak pěkně, s chutí a s ohněm
zpívají.“
„Pak opět fara
na rok utichne?“
„Ano. Tak hlučno
je tu jenom o sv. Cecilii. Ale o svátcích, když studenti přijedou, je tu
také dost živo —“
„Je-li tu mnoho
studentů?“
„Poměrně dost.
Jsou tu ze vsi a ze sousedních osad, většinou žáci a vychovanci páně farářovi.
Však beztoho skoro každý z nich jen skrze něho se dostal na studie. Máť bohatší
sedláky k tomu, aby děti své dali do škol, pozoruje-li totiž u těch dětí
nadání. A je-li nějaký chudý, nadaný hoch, nu, tu se ho ujme sám, platí něco
sám a vyžádá mu ostatní u známých, dokud se student neumí „sám hrabat“, jak pan
farář říkává. A tak, to se ví, že se k němu o svátcích všichni sejdou ho
navštívit. A on má radost, jakoby mu vlastní synové přišli na svátky. Tu každý
od něho dostane o svátcích denní plat; chudší až pět šestáčků — Aby si mohli
přilepšit.“ —
Pak také šel
„pan Josef“ spát, ale já ještě ne. Stál jsem ve svém pokojíku u otevřeného
okna, hledě ven na zahradu pode mnou, z níž vanula příjemná vůně, a dále na
spící pohorskou vísku v úvale. Bylo ticho, jen šumot řeky zněl jím melodicky.
Myslil jsem na faráře. Představoval jsem si, jak přišel jako mladý ještě,
velice vzdělaný muž, vyšších snah, společenský, na společnost zvyklý, sem do
tohoto zákoutí, jež jen na krátkou dobu je příjemným, a co všechno se asi v
jeho duchu událo, nežli si je oblíbil jako své rodné, nežli začal chodit s
lucernou do lesa na procházku a nežli opravdově se rozhodl, že tu zůstane juž
na vždycky.
Ráno jen jsem
vešel do čeledníku, otevřely se dvéře vedle a jimi vyhlédla šedivá hlava pana
faráře, svěžích a zdravě zardělých tváří. Zval mne k sobě do pokoje. Byl pěkný
a útulný; okna hleděla do zahrady, a slunce jimi do pokoje, malujíc jejich
světlý obraz na čistě vydrhnuté podlaze i stíny v nich haluzek malinových. Jen
jsem vstoupil, a juž přiběhl „Josífek“ pro pana faráře. Prohlížel jsem si zatím
knihovnu. Shledal jsem mimo jiné starou a ctihodnou společnost: spisy české v
původních vazbách z minulého století a skoro všecky z první polovice našeho
věku, nejstarší Musejníky, spisy Matice české, všecka ta díla na mnoze
stěžejná, a s těmi i mnohá slabší, a významem památná, dosti úplný to obraz
našeho obrození, dojemný pro toho, kdo dovede na něj hledět a kdo ví, „co to
krve stálo“. —
Pak utkvěly mé
zraky na obrazích na stěnách. Bylo tam několik posvátných, a nad klavírem
lithografované podobizny Valeriana Jirsíka, Jungmannova, Palackého a
Šafaříkova.
V tom se farář
vrátil. Vida, nač hledím, pravil:
„Ti jsou jako
svatí. Svatí orodují v nebi u Boha, a velicí mužové za svůj národ na soudě
dějin a národů.“ —
Po kostele, kdež
jsem se potěšil opravdu pěkným, na vsi neobyčejným zpěvem, ač tu vlastní sbor
páně farářův nezpíval, zavedl mne hostitel do besídky v zahradě. Ale jen jsem
tam stanul a jen mně řekl, že snídaně přijde hned, už opět odešel. Začínalo mně
to býti nápadným. Čekaje, prohlížel jsem si obrázky, jimiž besídka byla
vylepena. A tu jsem mezi nimi uhodil na nápisy. Byly mezi rytinami, pěkně
psané, většinou ve verších, vybrané z klasiků, hlavně z Horace. I tu bylo znáti
stopu farářova ducha a smýšlení. Některé z těchto nápisů mně padly zvláště do
oka. Na jednom bylo Ovidovo:
„— — Non est
mortale, quod optas —“
Na druhém z
Kupce Benátského:
„Muž, v němžto
není hudby, nepohnut
jenž bývá sladkých zvuků snoubením —
jest schopen zrady —“ atd.
A dále na jiném poblíže
obrazu Žižkova jiný citat ze Shakespeara:
„Nuž, ty můj
praděde, není-li to psota, že nás ty… mouchy tak sužují —“.
Pak se přihrnul
„pan Josef“ s tácem, na němž bělaly se konvice porcelánové a koflíčky, za ním
„ministr, poštovní posel“ atd., bystrý Vašíček s křišťálovou vodou, s chlebem
pomazaným čerstvým máslem, potutelně se usmívaje. Posléze přišel farář. Byl
nějak vesel, žertoval a vtipkoval zvláště o kuchaři „panu Josefovi“. Káva
voněla, jitro bylo překrásné, stromy kolem a keře zvučely ptactvem, zlato
paprsků chvělo se na orosené trávě a listech, prodíralo se mihavými pruhy až k
nám do besídky — Příjemná chvíle — Pak, když promodrávaly se v našem stánku
kotouče z mého a učitelova doutníku, zmizel pojednou můj hostitel, a než jsem
se nadál, jako když přijde lijavec, sprcha tonů zazvučela pojednou, z nenadání,
a již se řinul harmonický jich proud otevřenými okny z čeledníku k nám do
zahrady. Orkestrální hudba — Naslouchám překvapen, zatím co „pan Josef“ se
čtverácky usmívá. —
Hle, předehra
skončena a juž se nese jasným, krásným jitrem zplna, čistě, vroucně a jímavě
naše „Kdo domov můj“ a zalétá dále zahradou, nad úval, k lesům.
Táhlo mne to k
oknům čeledníku. Jak se to tam změnilo! Celá kapela se tam usadila samých
mladých hudebníků, jonáků, výrostků a chlapců. Jsou to děti horské krajiny,
chudě oděné, mladší všichni bosi — Ale s jakou chutí, s jakým zanícením hledí
si každý svého! — A pan farář! Jak je čilý, jak živě dává pokyny, s jakým ohněm
své hudebníky vychovance řídí! Omladl, oživl, tvář vyjasněna, oči září! Totě
pravý hudebník nadšenec! Tak hned se mně nějaký koncert nelíbil jako tento.
Pln obdivu, ano
úžasu poslouchal jsem i pozoroval prosté, dovedné však hudebníky a jejich
ředitele. Kdybych snad i byl chtěl, milého překvapení a obdivu jsem nemohl
utajili. A to mého hostitele nejvíce těšilo.
Bylo to
překrásné jitro v té pohorské vesnici, v Klášterci, a s radostí na ně
vzpomínám.
K polednímu jsem
odešel. Jako staří známí, jako přátelé jsme se loučili se ctihodným knězem. —
* * *
List ze zápisníku.
— — Jedle s
devíti vršky. Modrá tůň. Cesta odtud přes Klášterec. Farář Chaloupka. Nocleh u
něho. Farářova „medicina ducha“. Potěšil jsem se a v pravdě občerstvil u něho,
jenž byl své osadě jako strom v samotě a poušti, poskytuje unaveným stínu a
hladovým ovoce. Poznal jsem život se snahami idealními a přece bez planého
blouznění, jenž dovedl se smířiti s drsnou skutečností, maje lásku k vlasti,
milosrdenství k bližnímu a v umění pramen občerstvení i paprsek do mračen a
svízelů životních. V půdě takových zásad a snah neroste ani rozervanost ani
pessimismus. Tu je chuť k životu, k práci i k boji.
Práce, práce a
práce! Práce z povinnosti a přece z lásky a ta se nebojí zapomenutí a nečeká
slávy.