Tato povídka pojednává o Klášterci a jeho druhém faráři P. Františku Chaloupkovi.

Zaslechl jsem také na svých potulkách o zvláštní, veliké studánce, dle popisu patrně lesní tůni, nad kterou že se pnou dvě veliké jedle a z těch že jest jedna prastará, s devíti vršky. Prastará ta jedle se svou vzácností devíti vršků mne ulákala. Spustil jsem se prvotního svého směru a zamířil jsem v tu pohorskou krajinu na samých skoro hranicích.

Vyšel jsem na úsvitě; bylo právě v neděli a jitro nastalo překrásné. Cestou jsem se zastavil ve vesnickém kostelíku, jehož okny proudilo zlato slunečných paprskův a jehož posvátným tichem po kázání nastavším, bylo slyšeti ze hřbitova šumot starých lip a švehol ptactva.

Přede mnou v ozářené lodi lid ve svém polozachovalém kroji u mužských barev tmavých, u ženských pak, zvláště svobodných, barev živých a veselých. Mladí tu stáli s kytičkami resedy, karafiátů a satorky, staří seděli v lavicích nebo klečeli s růženci nebo s modlitebními knížkami na rozích zahnědlými. Hleděl jsem na modlící se, na vážné jejich tváře, na sepjaté, mozolovité těžké ruce.

Toť jejich okamžik posvátné poesie, kdy mysl uhnětená všedností a lopotou celého týdne, na chvíli se výše povznáší, útěchu a posilu hledá a ji nalézá, protože věří.

Zůstal jsem i když duši jímavé ticho prosté svatyně přerušeno hudbou s kůru, jak se počala hrubá mše. Nečekalť jsem mnoho, byl jsem i na nějakého Schiedermayera připraven, ale když pak při offertoriu dvě křídlovky s průvodem veškerého kůru (byla to patrně „vložka“) spustily „Letzte Rose“, jak naše slečinky říkají, vyšel jsem kvapně ven.

Venkované kolem se po mne ohlíželi, zajisté v úžasu, co že najednou tak utíkám, jako by mne něco bodlo. Irská melodie, vykouzlená křídlovkami snad starých vojáků hudebníků provázela mne ještě na kus nesouc se tichým, jasným vzduchem zářícího nedělního dopoledne.

Odpoledne jsem už měl jinou hudbu; vítr ji v lese provozoval. Seděl jsem na břehu hluboké tůně v lesní samotě pod starou jedlí s devíti vršky a její družkou. Voda v tůni byla skutečně modré barvy, pěkně lazurové, a když sem později proniklo slunce, zaleskla se v něm její tichá hladina jako krásně hlazený safír.

Pod těmi starými jedlemi, na jejichž kmenech i na haluzích chvěl se dlouhý mech, a ve stínu několika křovin olšových, vypadala ta nehnutá voda tajemně. Jisté že si tu nejednou zarejdily divoženky za letní noci, kdy svatojanské mušky šerem jejím světélkují. Ale mně se neukázal ani škaredý panáček v zeleném fráčku a tak jsem se oddal naslouchání a hudební úvaze. Ne o té produkci ve veském kostelíku, ale o hudbě stromové. Uvažoval jsem i pozoroval, jakých různých hlasů i mezi stromy. Jak šumí bříza, jak lípa, jak jinak to zní v haluzích stromů jehličnatých a druhů jiných — a že jsou hlasy mladých a starých, hlasy vážné a mocné, a také, jemné, šepotavé, jakoby se třesoucí, šelestící. Všechny pak dohromady jaký koncert!

Než abych dopověděl:

K večeru se mně ukázala nějaká podivná světluška, ale to juž ne u modravé lesní tůně pod jedlemi, ale na konci jiného lesa. Nevrátil jsem se totiž cestou, kudy jsem přišel, ale dal jsem se přes les, polem a zase přes les, pod nímž jsem měl dojiti vesnice. Tak že si prý nadejdu, chci-li se dostati zase na cestu, od které jsem odbočil. V té vesnici K. pod lesem že možno přenocovati. Šel jsem a šel a juž jsem slyšel šumot řeky, při níž se ta pohorská víska v úvalu rozkládala. Les mně ji však ještě zasláněl. Litoval jsem, že se mně cesta tak protáhla. Vědělť jsem, že je v K. starožitný kostelík, a ten si prohlédnouti ještě toho dne juž nebylo možno.

Byl bych za té příležitosti snad také pana faráře poznal. Juž cestou jsem o něm náhodou leccos zaslechl. Tak, že je výborný zpěvák a že měli až do jeho příchodu v té vesnici zvláštní slavnost: o na nebe vzetí Panny Marie, totiž že sošku její, aby na nebe vzetí bylo znázorněno, vytahovali za veliké slávy provazem do otvoru v klenutí presbyteria. A to nynější farář přes nemalý odpor zrušil. Také vypravovali, že je s patronem nějak na štíru, vlastně se ředitelem panství, tuhým odrodilcem. —

Hlas pohorské řeky, dosud neviditelné, z počátku temný, šumněji a hlasitěji teď zněl tišinou tmícího se lesa. Byl jsem už netrpěliv.

Dle toho hlasu se mi zdálo, že co nevidět dojdu na pokraj lesa a že stanu u cíle své cesty: lesa však nebylo konce. A v tom se mi zjevila ona podivná světluška. Mihlať se pojednou, a to poněkud v pravo. Zasvitla rudě. Ale hned zanikla někde ve křoví — a zase juž svítí — Nese se stejně. Aj a nevysoko; toť nějaké světlo. Někdo se blíží se svítilnou. Čekal jsem, abych se zeptal, nezabloudil-li jsem. Jak se zář blížila, spatřil jsem i toho, jenž ji nesl. Byl to muž prostřední, spíše větší postavy v širokém klobouce. Že to je on! Teď mi teprve napadlo, co mi o K…ském faráři řekli, že den co den, ať je pěkně nebo prší, jde za soumraku na procházku a vždycky se svítilnou. Blížil se. Venkovan to nebyl. Juž jsem ho mohl bedlivěji pozorovati. Byl v městském kroji, ale v šosatém volném kabátě, střihu ne zrovna šviháckého: sumou vesnický farář.

Byl to on, dobře jsem uhodl.

Když jsem se přihlásil a oznámil, kdo jsem, uvítal mne velmi srdečně slovy:

„Ah, homo literatus! A to mne, pane, těší. Vítám vás. Nic nebloudíte, jenže jste si trochu zašel. Ale mně vhod. Alespoň jsem našel hosta. Jste asi unaven. Hned zkrátím svou procházku, jsem totiž na procházce, jest už to mým obyčejem, že jako netopýr za soumraku vycházím. Ale se světlem, jak vidíte, nebo po tmě nic není,“ pravil usmívaje se a dodal: „Tak prosím, prosím.“

Obrátil se a vedl mne stezníkem po suchém jehličí. Kroků našich nebylo skoro ani slyšeti. Zář svítilny padala míhajíc se na cestu a nejbližší stromy. Dále už tma houstla. Bylo však příjemno, vlažno a čistý vzduch pohorský zrovna voněl. Teď v tom průvodu mne cesta zase juž těšila, a také jsem se v duchu radoval z té šťastné náhody. Můj průvodce nenadálý se mně zalíbil.

Místem kráčel přede mnou, a tu jsem pozoroval široká ramena jeho statné ač ne otylé postavy, mocnou hlavu silného, ale ne masitého týlu, hustých, krátce přistřižených vlasů, juž valně prokvetlých.

Pověděl jsem ovšem, čím se na svých potulkách zabývám.

„Ano, ano,“ odpověděl, „starý památný strom, a třeba i nepamátný, toť velice zajímá. Ale já mám také rád i mladší; nemyslete však,“ dodal žertovně, „že na zahradě, takhle s míšeňskými nebo máslovkami; ostatně je to také krásná věc a příjemná. Myslím totiž mladší stromy ve společnosti se starými, v lese. Ten je můj nejmilejší, jak vidíte. Navštěvuju ho i při lucerně.“

„Je v něm klidno, a klid ten —“

„Ó ano, pane, ale zdánlivý klid. Les je jako lidská společnost, jako svět. Má své silné i slabé, své krásky, jonáky i mrzáky, své zdravím kypící i choré a hynoucí, své cizopasníky a škůdce, má bouřku i klid, má svou radost i smutek. Bolestí jednotlivců si nikdo nevšímá, ani když hynou a umírají; leda když padne nějaký velikán. No, dnes nebude v lesní republice žádná bouřka,“ dodal žertovně. V tom se zastavil a pravil:

„Tu ta společnost,“ a ukázal kolem po lese, „má také všelijakou chamraď, ale nemá zoufalců, nevděčníků a odrodilců. Ty máme jenom my“ — Toto řekl nějak z ostra.

Za chvilku jsme stanuli na pokraji lesa. Že jsme dosud kráčeli temnem lesním, zdálo se mně venku dosti jasno, ač pozdní soumrak se rozkládal nad údolím pod námi. Zahleděl jsem se bezděky do té pěkné krajinky. Pod námi při šumné řece, tekoucí ve stínu nyní černých olší, roztroušená pohorská ves a lučiny, po nichž se táhly bělavé páry jako vzdušné závoje. Na protějším svahu údolí les a palouky, a na chlumku v pravo bělal se ze stromoví štít a vížka starého kostela, v jehož pozadí černal se nějaký háj. Nad ním vznášel se bledý srpek. Nade vším panoval líbezný klid, jejž šumění pohorské vody nikterak nerušilo. Chvíli jsem hleděl na krajinnou tu idylku a dal jsem na jevo, jak se mně to všecko líbí.

Farář měl radost. Pravil:

„To mne vždycky těší, když mi někdo mou dědinku pochválí.“

Mínil jsem, že je snad zdejší rodák.

„Nejsem, ale je-li člověk patnácte let na jednom místě, oblíbí si je, jakoby své rodné. Z počátku mně tu nebylo volno, k vůli té samotě a opuštěnosti, ale zvykl jsem,“ dodal jaksi s resignací.

„Služba je tu zajisté velice obtížná —“

„U konsistoře napsali do direktáře o tomto mém koutě: Aditus ad matrem Ecclesiam propter montes arduus, tempore hiemali propter nives difficilis, čili u volném překladu: Devět měsíců zima a tři — ještě horší,“ pravil žertem a ukázal na tmavou skupinu v pravo od kostela.

„Tam je má residencí; není slavná, ale přece byste se tam lépe vyspal nežli v naší hospodě.“

Pozval mne a já ochotně přijal. Travnatým oroseným svahem, jenž zvučel neunavnými cvrčky, sešli jsme na dol, mezi stavení. Bylo tam cítiti čmoud roští, jímž všude topili.

Přes lávku, ve stínu tmavých olší nad šumnou řekou vstoupili jsme na druhý břeh, do kopečka pod javory a jasany, až jsme se ocítili u bělavé obruby hřbitovní a starého kostelíka s velikou špičatou střechou.

Proti kostelu a hřbitovu přes malé prostranství stála fara, prosté stavení o jednom patře, se zahradou plnou stromů a křovin.

V oknech neviděl jsem žádného světla, kolem bylo hluboké ticho. Farář zazvonil. Přiznám se, že jsem byl poněkud zvědav na kuchařku, která že přijde otevřít, jsem očekával. Ticho. Pak se ozvaly rychlé, lehké kroky jakoby bosé nohy, zář světla mihla se skulinou dveří, a svěží hlas se otázal, kdo to.

„Já,“ řekl farář a známý zvuk jeho hlasu pohnul klíčem v zámku. Dvéře se otevřely a v nich s hořícím kahanem v ruce stál vesnický, bosý klučík, boubelaté osmahlé tváře. Oči měl jako trnky, čiperného výrazu. V ten okamžik se divily snad, že už pan farář jde a že si někoho vede.

„To je můj první ministr, komorník, poštovní posel, kuchtík atd.,“ představoval žertem farář a hned mne vedl do čeledníku a sám tu světlo rozžehl. Světnice byla klenuta, čistě vybílena, podlaha jako křída, nábytek ze tvrdého dříví a starý. Na rozkaz farářův přinesl Vašíček chléb, solené juž máslo chutné jako mandle a výborné kozí sýrce. Bez rozkázání pak přinesl láhev čerstvé vody a dvě sklenice.

Farář se zasmál a dal mu peníze, aby přinesl pivo.

„Já piva nepiju, ani vína,“ vysvětloval předkládaje mně jídlo. Omlouval se pak, že nic jiného mi nemůže poskytnout a doložil:

„Jak se říká: Běda té kuchyni, která neviděla hospodyni. Já totiž nemám žádné hospodyně a tak dělám farářským tabulím trochu hanbu. Na kaplana mně nevynáší. Večeři juž nějak odbudu, oběd mne uvaří u učitelů, a snídaní zas uvaří Josífek, to jest podučitel, kterému byt dávám. A když není mastná kuchyně, slétá se málo mlsných much, a tak mám svatý pokoj.“

Usmál se čtverácky. Hovoře, přejížděl sponou po vlasové šňůře k hodinkám, zlatým to srdéčkem, jež držel dvěma prsty a jež se svítilo na černé ke krku až zapjaté vestě, mdle se lesknoucí, ušité asi ze staré kleriky. Rozhovořili jsme se o krajině a jejím lidu. Hostitel líčil jadrně a někdy drasticky jeho klopotný život, začasté i nedostatek a nouzi. Z těch slov vycházela na jevo nejen zevrubná znalost okolí a obyvatelstva horského, ale vanuly z nich i náklonnost a opravdový cit k němu.

„Často si tak myslím,“ pravil také, „co v těch novinách je někdy zbytečných věcí, kdyby si tak více lidu všímali; co se namluví a napíše o národním boji atd. a jak se zhusta zapomíná na přední stráže, na lid na jazykovém rozhraní, jak se nechává bez posily, bez poučení, bez hmotné podpory, zkrátka v nebezpečenství. Poznal jsem to sám tady. Lid zde byl národně úplně netečný, protože nevědomý. Za těch několik let jsem přece něco zmohl s pomocí učitelův. A věřte, ta práce mne usmířila s tím zákoutím, ve kterém mně první čas bylo hodně teskno. Byl jsem z města zvyklý na společnost, na hudební kroužek, a zde jsem neměl nikoho.“

Řekl jsem, že ta práce je dvojnásob cenná, když ji vykonal a koná bez uznání.

„Bez uznání! Beze slávy!“ odpověděl usmívaje se. „Co to je? Neříkám, že ta pravá, ušlechtilá sláva není nic krásného a vzácného. Ó ano — Sláva je unikání zapomenutí, smrti, je kus života po smrti na tomto světě, a proto bývá tak žádoucí. Ale jsem trochu filosofem a se smrtí jsem se smířil i s tou, která zruší mé tělo, i s tou, která pohltí mé jméno. Ale, ale kam to brousím! Řeknete v duchu: Hlehle vesnického faráře, chce se nějak blýsknout. To snad ta voda dělá tu filosofii —“

Řekl jsem mu upřímně, že se mu divím, že k tomu je třeba veliké síly duševní, aby zůstal vzdělaný člověk, vyššího snažení jsa úplné osamocen, ve společnosti, v níž nenalézá ani porozumění ani ohlasu, věren sám sobě, a —

„Nesevšedněl,“ doplnil farář. „To vám povím hned ten prostředek. ‚Ideál‘ mu říkají v apatece ducha. Teď se mu ve světě smějí jako zastaralému a nepraktickému, ale já v něj věřím. Jsem podnes takový blázínek idealista, ač se šedivou hlavou a v ošumělém kabátě. Mám z toho ovšem někdy prázdnou kapsu, úštipky pánů bratří a smích sobeckých lidí, kteří ke všemu myslí, že jsem pošetilý a oni že jsou chytřejší. Ale co mi z kapsy ubude, co si odepru ze svého pohodlí, je uloženo na dobré úroky. Já jich třeba neužiju, toť asi, ale ukážou se, dá pán Bůh, později —“

Z idealu jsme pak přišli na umění, zvláště na hudbu.

„To je má hlavní zábava a potěšení.“

Pověděl pak, že, když přišel sem, neměl žádného hudebního společníka, neboť divnou náhodou, i tehdejší učitel byl v hudbě slabý.

„A tak jsem se do toho dal. Řku: vycvičíš si muzikanty. Toť že jsem s rychtářem nezačal, ale s nadanější mládeží. Bylo to z počátku dosti nesnadné, namáhavé, unavovalo mne, někdy juž i omrzovalo. Ale našlo se přece několik, ze kterých jsem jiskru vykřesal a dalo se to pak poslouchati. Hochy a děvčata jsem učil zpěvu —“

Vzpomněl jsem si, že mně pana faráře cestou tuze chválili jako výborného zpěváka.

„Pak jsem si i malý orkestr vyvedl, a to juž vám byla radost.“ Hostitel můj se nějak rozehříval a v očích mu živěji zasvitlo.

„Pak se sem dostal i hudebník učitel, a ten mně pomáhal. Máme teď čistý sbor a slušný orkestr. Měl jste tu dnes o hrubé býti, mohl jste nás poslechnouti. Toť, v ryze starém slohu to nevedeme, nemáme sil a prostředků, ale aspoň se to dá, myslím, poslouchat a neuráží to.“

Tu jsem arci nemohl mlčením pominouti oné vložky při offertoriu, a jak mne dvě křídlovky svým solem odtud vypudily. Vypravoval jsem to veselým tonem a myslil jsem, že ta příhoda mého hostitele rozesměje. Zamračil se však a povzdechnuv nad venkovskou hudbou chrámovou vůbec, jadrně potituloval zvláště onoho regenta chori, jenž dopustil „Letzte Rose“ na hrubou mši svatou. A dále jsme vedli řeč o hudbě. Pan farář rád o ní jednal; horlivě se vyptával na Pražské divadlo, koncerty a hudební poměry.

„Ale, Vašíčku, sběhni ještě pro pivo!“ zvolal pojednou, a Vašíček, jenž jako myška seděl u kamen, vyskočil jako střela a byl ten tam se džbánkem.

Tu jsem se odvážil otázat se, proč pan farář piva nepije, snad že k vůli zdraví —

„Ah nikoliv, holečku zlatý. Myslím, že bych při pivečku byl až příliš zdráv. A dost jsem se ho napil — někdy snad až dost. To ještě jsem byl kaplanem v městě Z. Měli jsme tam pěknou, veselou společnost, samé hudebníky, a byli jsme ve všem praví muzikanti. Rádi jsme si zavdali, ale aby to bylo nějak neslušno, to nikoliv,“ dodal vážně.

„Strávil jsem tam dvanácte let, a měli mne tam rádi až na pana ‚delechtora’.“ Slovo to vyslovil s úsměškem. „Já se nikdy nezapřel a on byl a je odrodilec. Pak jsem dostal tuto farku zde. Nebyl jsem tu ještě ani rok, a uprázdnila se fara ve městě, na které jsem tolik let kaplanoval. Byl jsem na patronatu skoro nejstarší, měl jsem faru takměř jistou. Těšil jsem se na ni, na život v městě, nebo tu jsem teprve byl rok a málo jsem ještě zvykl. Ale já oné fary nedostal. Patron pro mne nebyl.“

„To jest ředitel —“

„Ano, ten odrodilec. Já jednou před časy dostal se s ním do sporu o národnost, pak jsem, jak jen šlo, národní věc v městě fedroval, a za to dostalo se fary jinému, mnohem mladšímu —“

Zamlčel se na okamžik. Připadloť mi, jak se prve tam v lese zmínil o odrodilcích.

„Není to chlouba, povím-li, že z města za mne u patronatu žádali, že si mne přáli a že mne měli rádi. Nic platno. Za všechno jsem nic nedostal, leda že se ředitel vyslovil, že piju, a protože — Rozumíte-li! Že piju!“

V očích farářových se zajiskřilo.

„Popudilo mne to nesmírně,“ pokračoval. „Ale pak jsem všecko uvážil a povídám si: ‚Františku, opilec nejsi, to lhal — ale bude líp, nebudeš li vůbec pít. Bude to dobrý skutek, a žádný takový otrapa nebude směti té pošpinit.‘ A tak se stalo. Od té doby nepiju žádného lihového nápoje. Ale, milý pane, nebyla to snadná věc, zvláště s pivem. Tu jsem teprve viděl, jak je čert zlý, když se dá do pokoušení. Nejhůře bylo první čas; to jsem se někdy až po podlaze válel, jak jsem zápasil s tím zlým duchem — Ale vyhrál jsem.“

A naliv čerstvé, křišťálové vody, zvedl opocenou sklenici proti světlu a pravil vesele:

„Teď ji juž mám rád, a k vůli ní juž zde musím zůstat do smrti, nebo takové vodičky tak hned nenajdete.“

Otevřeným oknem, byltě vlažný večer, zadul větřík ze zahrady a s ním zavanula čeledníkem příjemná vůně květin.

„A což onen ředitel?“ ptal jsem se.

„Škodí nám dále. Vrchnost je německá, cizozemci jsou a bývá jen málo na panství. On je vrchním pánem. Škodí nám při volbách a všude, kde může — a já se s ním potýkám dále. Kdykoliv něco kostel potřebuje, musím přece k němu. Ale já jinak nepíšu nežli česky, toť se ví. A jeho ďas béře; vymáhať všecko německy. V tom mu však neslevím.“

Venku se ozvaly hlasy. Vašíčkův jsem poznal.

„A to jde s ním Josífek —jako podučitel, vrací se ze zkoušky. My tu máme také divadlo. Občas zahrají a Josífek to vede.“

Přišel mladší učitel, jejž farář přede mnou jmenoval „panem Josefem“ a s nímž jednal jako otec.

Hovor z počátku se stal všeobecnějším a volnějším, oživl však zase, když jsme se s učitelem smluvili, že jsme krajané, a že jsme studovali na jednom ústavě, na kterémž před lety také farář svá studia konal. A tak jsme přišli do škol, na professory; anekdot o jednotlivých bylo dost a dost jako hub. Každý věděl nějakou a nejvíce sám farář, jehož vypravování o minulých poměrech bylo zvláště zajímavo i veselo.

Tak jsme hravě prošli kollejemi piaristskými, dobou němčení, černých knížek a signa a budícího se vlastenectví. Zasmáli jsme se také nejednou srdečně, nahlas, div že nám slze nekanuly, ale když farář vypravoval, jak za jeho času bylo smutno, jaká neuvědomělost národní, jaké vědomé i nevědomé němčení se, a jak jednotlivci mezi professory budili vlasteneckou lásku a nadšení, jak mnozí obětivě pracovali, jak mnoho zachránili, že o tom dnes už nikdo nic neví ani netuší, co práce a často co obětí ano utrpení to stálo, tu jsme zvážněli a ne bez pohnutí naslouchal jsem vypravování knězovu.

Rozjařil se, bylo to na něm vidět, a když pak vstal, nebo se juž valně připozdilo, a se mnou se loučil, stiskl mně ruku a pravil:

„Takhle si rád pohovořím. Ale nestane se mi to často. Jen jestli že jsem vás neomrzel.“

Však dobře věděl, že ne, a ještě dobrou chvíli, kdy juž spal, rozmlouval jsem o něm s krajanem svým, mladším učitelem, jehož pokojík byl vedle mého v prvním patře. „Pan Josef“ vypravoval o faráři upřímně a horlivě, doplňuje to, co starý kněz zamlčel nebo nač za řeči nedošlo. Tak jsem slyšel, jak se farář o lid stará, jak za jeho správy v této obci valně seslabena vláda kořalky a karet, jak mnozí naučili se čísti a jak dosti pilně si vypůjčují z knihovny farářovy a teď i školské, které před tím nebývalo.

„S námi se tuze dobře snáší,“ vypravoval učitel dále. „V tomto mém bytě vždycky bydlí mladší učitel. Farář dává ten byt zadarmo, a jedinou povinností nájemníkovou je, aby uvařil ráno snídaní, arci z jeho, a za to pokaždé ještě snídá s panem farářem.“

„Máte tu tichý život.“

„Ovšem, traktací a hostin jako jinde tu nemíváme, leda za čas o visitaci. Ale přece každý rok výroční slavnost; což o tom pan farář nevypravoval?“

A tu mně učitel vylíčil farářovu traktaci, živou a veselou, slavnou večeři, ku které co rok zve všechny své hudebníky, zpěváky a zpěvačky drobné a mladé.

„Je to Cecilianská slavnost. Měl byste toho večera tu být. Nejprve mládež, která se na něj celý rok těší, zahraje něco a zazpívá a pak sednou k tabuli, kterou paní řídícího z ochoty vystrojí. To je smíchu, veselosti a zpěvu! A pan farář! To vždycky omladne — Chodí mezi tou drobotinou, přehlíží všecko, rozděluje i často poslouží a rozsoudí, směje se, žertuje a zpívá s nimi.“

„A co zpívají?“

„Rozmanité. Národní písně, snazší sbory a vlastenecké písně. Na ty on dbá. Je to věru radost podívat se na čiperné ty kloučky a děvčata, jak pěkně, s chutí a s ohněm zpívají.“

„Pak opět fara na rok utichne?“

„Ano. Tak hlučno je tu jenom o sv. Cecilii. Ale o svátcích, když studenti přijedou, je tu také dost živo —“

„Je-li tu mnoho studentů?“

„Poměrně dost. Jsou tu ze vsi a ze sousedních osad, většinou žáci a vychovanci páně farářovi. Však beztoho skoro každý z nich jen skrze něho se dostal na studie. Máť bohatší sedláky k tomu, aby děti své dali do škol, pozoruje-li totiž u těch dětí nadání. A je-li nějaký chudý, nadaný hoch, nu, tu se ho ujme sám, platí něco sám a vyžádá mu ostatní u známých, dokud se student neumí „sám hrabat“, jak pan farář říkává. A tak, to se ví, že se k němu o svátcích všichni sejdou ho navštívit. A on má radost, jakoby mu vlastní synové přišli na svátky. Tu každý od něho dostane o svátcích denní plat; chudší až pět šestáčků — Aby si mohli přilepšit.“ —

Pak také šel „pan Josef“ spát, ale já ještě ne. Stál jsem ve svém pokojíku u otevřeného okna, hledě ven na zahradu pode mnou, z níž vanula příjemná vůně, a dále na spící pohorskou vísku v úvale. Bylo ticho, jen šumot řeky zněl jím melodicky. Myslil jsem na faráře. Představoval jsem si, jak přišel jako mladý ještě, velice vzdělaný muž, vyšších snah, společenský, na společnost zvyklý, sem do tohoto zákoutí, jež jen na krátkou dobu je příjemným, a co všechno se asi v jeho duchu událo, nežli si je oblíbil jako své rodné, nežli začal chodit s lucernou do lesa na procházku a nežli opravdově se rozhodl, že tu zůstane juž na vždycky.

Ráno jen jsem vešel do čeledníku, otevřely se dvéře vedle a jimi vyhlédla šedivá hlava pana faráře, svěžích a zdravě zardělých tváří. Zval mne k sobě do pokoje. Byl pěkný a útulný; okna hleděla do zahrady, a slunce jimi do pokoje, malujíc jejich světlý obraz na čistě vydrhnuté podlaze i stíny v nich haluzek malinových. Jen jsem vstoupil, a juž přiběhl „Josífek“ pro pana faráře. Prohlížel jsem si zatím knihovnu. Shledal jsem mimo jiné starou a ctihodnou společnost: spisy české v původních vazbách z minulého století a skoro všecky z první polovice našeho věku, nejstarší Musejníky, spisy Matice české, všecka ta díla na mnoze stěžejná, a s těmi i mnohá slabší, a významem památná, dosti úplný to obraz našeho obrození, dojemný pro toho, kdo dovede na něj hledět a kdo ví, „co to krve stálo“. —

Pak utkvěly mé zraky na obrazích na stěnách. Bylo tam několik posvátných, a nad klavírem lithografované podobizny Valeriana Jirsíka, Jungmannova, Palackého a Šafaříkova.

V tom se farář vrátil. Vida, nač hledím, pravil:

„Ti jsou jako svatí. Svatí orodují v nebi u Boha, a velicí mužové za svůj národ na soudě dějin a národů.“ —

Po kostele, kdež jsem se potěšil opravdu pěkným, na vsi neobyčejným zpěvem, ač tu vlastní sbor páně farářův nezpíval, zavedl mne hostitel do besídky v zahradě. Ale jen jsem tam stanul a jen mně řekl, že snídaně přijde hned, už opět odešel. Začínalo mně to býti nápadným. Čekaje, prohlížel jsem si obrázky, jimiž besídka byla vylepena. A tu jsem mezi nimi uhodil na nápisy. Byly mezi rytinami, pěkně psané, většinou ve verších, vybrané z klasiků, hlavně z Horace. I tu bylo znáti stopu farářova ducha a smýšlení. Některé z těchto nápisů mně padly zvláště do oka. Na jednom bylo Ovidovo:

„— — Non est mortale, quod optas —“

Na druhém z Kupce Benátského:

„Muž, v němžto není hudby, nepohnut

jenž bývá sladkých zvuků snoubením —

jest schopen zrady —“ atd.

A dále na jiném poblíže obrazu Žižkova jiný citat ze Shakespeara:

„Nuž, ty můj praděde, není-li to psota, že nás ty… mouchy tak sužují —“.

Pak se přihrnul „pan Josef“ s tácem, na němž bělaly se konvice porcelánové a koflíčky, za ním „ministr, poštovní posel“ atd., bystrý Vašíček s křišťálovou vodou, s chlebem pomazaným čerstvým máslem, potutelně se usmívaje. Posléze přišel farář. Byl nějak vesel, žertoval a vtipkoval zvláště o kuchaři „panu Josefovi“. Káva voněla, jitro bylo překrásné, stromy kolem a keře zvučely ptactvem, zlato paprsků chvělo se na orosené trávě a listech, prodíralo se mihavými pruhy až k nám do besídky — Příjemná chvíle — Pak, když promodrávaly se v našem stánku kotouče z mého a učitelova doutníku, zmizel pojednou můj hostitel, a než jsem se nadál, jako když přijde lijavec, sprcha tonů zazvučela pojednou, z nenadání, a již se řinul harmonický jich proud otevřenými okny z čeledníku k nám do zahrady. Orkestrální hudba — Naslouchám překvapen, zatím co „pan Josef“ se čtverácky usmívá. —

Hle, předehra skončena a juž se nese jasným, krásným jitrem zplna, čistě, vroucně a jímavě naše „Kdo domov můj“ a zalétá dále zahradou, nad úval, k lesům.

Táhlo mne to k oknům čeledníku. Jak se to tam změnilo! Celá kapela se tam usadila samých mladých hudebníků, jonáků, výrostků a chlapců. Jsou to děti horské krajiny, chudě oděné, mladší všichni bosi — Ale s jakou chutí, s jakým zanícením hledí si každý svého! — A pan farář! Jak je čilý, jak živě dává pokyny, s jakým ohněm své hudebníky vychovance řídí! Omladl, oživl, tvář vyjasněna, oči září! Totě pravý hudebník nadšenec! Tak hned se mně nějaký koncert nelíbil jako tento.

Pln obdivu, ano úžasu poslouchal jsem i pozoroval prosté, dovedné však hudebníky a jejich ředitele. Kdybych snad i byl chtěl, milého překvapení a obdivu jsem nemohl utajili. A to mého hostitele nejvíce těšilo.

Bylo to překrásné jitro v té pohorské vesnici, v Klášterci, a s radostí na ně vzpomínám.

K polednímu jsem odešel. Jako staří známí, jako přátelé jsme se loučili se ctihodným knězem. —

* * *

List ze zápisníku.

— — Jedle s devíti vršky. Modrá tůň. Cesta odtud přes Klášterec. Farář Chaloupka. Nocleh u něho. Farářova „medicina ducha“. Potěšil jsem se a v pravdě občerstvil u něho, jenž byl své osadě jako strom v samotě a poušti, poskytuje unaveným stínu a hladovým ovoce. Poznal jsem život se snahami idealními a přece bez planého blouznění, jenž dovedl se smířiti s drsnou skutečností, maje lásku k vlasti, milosrdenství k bližnímu a v umění pramen občerstvení i paprsek do mračen a svízelů životních. V půdě takových zásad a snah neroste ani rozervanost ani pessimismus. Tu je chuť k životu, k práci i k boji.

Práce, práce a práce! Práce z povinnosti a přece z lásky a ta se nebojí zapomenutí a nečeká slávy.