19. 9. 2015

V sobotu 19. 9. 2015, přesně rok po návštěvě relikvie sv. Faráře arského, proběhla v Klášterci duchovní obnova s P. Willibaldem Zenkertem ORC z Fatimy, která byla přípravou na Národní eucharistický kongres. P. Willibald je řeholním kanovníkem z řádu Svatého Kříže. Dává rekolekce a exercicie v různých zemích západní Evropy. Působí v Portugalsku ve městech Fatima a Braga. V září 2015 zavítal na pozvání spirituála Sdružení Anny Bohuslavy Tomanové, P. Filipa M. Ant. Stajnera do České republiky, kde měl na několika místech, včetně Klášterce, duchovní obnovu o Eucharistii. Plakátek z této duchovní obnovy je k dispozici zde.

Díky obětavé práci našeho farníka pana Jaroslava Šilara a jeho přátel je možné shlédnout na internetu i videozáznam.

Na duchovní obnovu přijelo asi 200 poutníků. Část tvořili místní farníci, někteří naopak dorazili až ze Slovenska, včetně autobusu poutníků z farnosti Kechnec v Košické arcidiecézi na Slovensku, které doprovázel jejich kněz P. Ján Jakab.

Program začal ve 14 hodin mší svatou, kterou celebroval otec Willibald v latině a ukázal nám, že i mše svatá v novém ritu se dá slavit velmi důstojně. Na mši svatou navazovala první přednáška, jejíž volný přepis přinášíme. Přesný záznam poskytne až nahrávka, kterou máme k dispozici a která bude v dohledné době zpřístupněna.

1. Přednáška

Chtěl bych Vám říci něco o největším tajemství naší víry. Když byl kardinál Ratzinger profesorem, četl své přednášky své sestře. Když tomu rozuměla, bylo to v pořádku. Chtěl bych katechezi podat jednoduše, aby to i děti mohly pochopit. Při závěrečné adoraci se budeme dívat na Pána Ježíše a jeho eucharistické Srdce a On se bude dívat na nás s velikou láskou.

Nikdo by se neměl děsit toho, že Bůh stal tak maličkým. Svatý Tomáš Akvinský jednou pravil: „Jak poznává Bůh, že je Bohem? Bůh je přítomen jak v malých, tak ve velkých.“ A tak se stal přítomným i v tomto nejmenším kousku chleba. Naprosto nepochopitelné tajemství Boží lásky. Teologové tomu říkají genoze… A tak Pán Ježíš sestoupil z klína Boha Otce do lůna Panny Marie. To vidíme v betlémských jeslích, v betlémské chudobě. Vidíme i svatou rodinu, jak přišla do Nazareta, aby sloužila, jak Pán Ježíš sestoupil do Jordánu, aby se tam nechal pokřtít. Mnohokrát sestupuje i do modlitby, aby tam hledal sílu pro své působení. Sestupuje, ponižuje se, když umývá učedníkům nohy. Ponížil se až na Kříž, do hrobu, do podsvětí. Tato pokora je přítomna v Nejsvětější Eucharistii.

Nikdo nemůže tak velice sestoupit, jako Bůh, aby sloužil, aby nám v této Svátosti dal svou nevětší lásku.

Hostie má bílou barvu. To není žádná špinavá barva, to je plnost barvy. Kdybychom to rozebrali, tak je to spojení všech barev v jejich plnost. Je to barva Boží svatosti. Svatý Bůh je přítomen. Kdekoliv je Bůh přítomen, je přítomna i bílá barva. Vidíme ve Zjevení sv. Jana, jak jsou roucha mučedníků vyprána do běla v Beránkově krvi. I Panna Maria ve Fatimě je v bílém rouchu. Oltářní plátna i křestní roušky jsou bílé. Bůh je zcela čistý, svatý. To má své důsledky. Svatost se může dát pouze tomu, kdo ji hledá. Tak nám Bůh daruje svatební oděv při křtu. A tento svatební oděv se obnovuje při každé svaté zpovědi, abychom tak mohli čistým srdcem přijímat Pána.

Současná diskuze ohledně podávání svatého přijímání rozvedených a znovu sezdaných ke sv. přijímání působí zmatky, protože ani biskup, ani papež to nemohou dovolit. Kdo žije v hříchu, ten se sám vylučuje ze společenství přijímajících. A tak církev ve společenství Ducha svatého miluje to, co je čisté a obžalovává hřích samotný. To bude Duch svatý dělat vždy. To dělal i sv. Jan Křtitel. Upozornil Heroda na hřích, i když to nebylo jeho úkolem. Boží přikázání jsou svatá.

To vidíme i v případě bohatého mladíka, který chce následovat Ježíše. Ježíš mu řekne, že musí dodržovat přikázání. Teprve po vyjmenování některých přikázání přichází to největší: Nelze rozdělit Otce a Syna, Starý a Nový zákon, morální přikázání od toho, co se týká víry. Chceme-li přijímat sv. Eucharistii v pravdě, nesmíme mít hřích. Někdo říká, že je to jen chyba a ne hřích. Je to příliš těžké žít s jedním partnerem celý život a dnes vidíme, že se rozpadají manželství jedno po druhém a často bez jakéhokoliv většího důvodu. Tyto rozpady manželství mají také svůj důvod. Tím skutečným důvodem je, že lidé nepochopili, co je vlastně svátost manželství. Pán ví, že nejsme schopni věrnosti bez jeho pomoci. Pán Ježíš mluví o tom, že se vrací k tomu, jak to bylo za Mojžíše a jak to bylo před tím. Ukončení manželství přišlo pro lidskou slabost. Bůh, když něco žádá, dává prostředky k tomu, jak to dosáhnout. On sám chce být naší věrností, být tím třetím uprostřed. Abychom tak brali jeho pomoc ze svátostí, z modlitby. Když totiž budeme Boží milost přijímat, jsme schopni ve věrnosti vytrvat. I když jsme slabí, je připraven nám odpustit. Stále zůstává v platnosti deváté přikázání.

Jednou jsem slyšel příběh: Mladý muž se chce oženit, přijde za knězem, a řekne mu: „Našel jsem svou družku.“ A kněz řekne: „Nenašel jsi družku, našel jsi kříž.“ To platí i obráceně. Manželství je založeno na kříži. Na kříž při svatě pokládá ruku také kněz a tento kříž, na který při manželském slibu snoubenci vkládají své ruce, mají pověšen ve svém obydlí. Před ním se modlí a v každých obtížných a náročných situacích přicházejí k tomuto kříži. Křesťanské manželství je cestou k Bohu s křížem. Kříž znamená stálé obrácení a stálou oběť. Ta prvotní radost, ta už je dávno pryč. Potom přicházejí další chvíle, kdy přichází to obětování. Tyto chvále nám připomínají eucharistické chvíle, připomínají nám Krev Páně. Tím lépe rozumíme, čím je Eucharistie. Kristus se obětuje za svou nevěstu církev. Svatý Pavel to uvádí jako tajemství, kde církev je jakýmsi obrazem. Jde o to, aby mohl být Pán Ježíš eucharistický stále s námi.

Pán Ježíš zůstává v Nejsvětější Svátosti trvale. V době svého veřejného působení chodil z místa na místo a všichni mu říkali: „Zůstaň!“ On však odpovídá: „ Ne, ne, já musím jít jinam.“ Vidíme jedno místo, kde zůstal – v domě celníka Zachea. Dnes je to naopak. On zůstává pouze uprostřed nás, pořád je zde ve Svatostánku – pro Tebe tam zůstává. S velkou toužebností očekává, že i Ty chvilku zůstaneš. Ve většině kostelů nikdo není. Pán Ježíš je tam sám. Je to pravda. Kéž bychom po svatém přijímání alespoň chvíli zůstali před Pánem! Ale často to vypadá, jak kdyby v kostele vypukl požár. Všichni rychle utíkají pryč. Jak bychom chtěli zůstat v nebi, když nechceme ani zde zůstat u Pána. Všechno, co děláme zde, má vztah k tomu, co budeme jednou dělat v nebi.

Je to důležité i pro děti. Můj Bože věřím v Tebe a klaním se Ti, doufám v Tebe a miluji Tě. Potom bychom dostali velké požehnání. To je velká milost, že se můžeme klanět Pánu Ježíši v Eucharistii. To je zapomenuto, protože se ztrácí víra. Kde není víra, tam není ani modlitba. Kde není víra, tam není ani úcta. Proto se lidé chovají v kostele jak na ulici. Smysl pro posvátno se vytratil.

Materií pro hosti je chléb. Nic nemůže lépe vyjádřit, že Pán Ježíš je obětí. On přišel na svět, aby daroval život. Život se nám dostává pomocí potravy. Chléb roste vzhůru ze země, ale všemohoucností Boží konsekrací kněze zároveň chléb přichází z nebe, shora. O tom mluví 6. kapitola Janova evangelia, eucharistická řeč. Tak vznikla velká krize. Ta mohla být zažehnána tím, že Bůh se nám dává za pokrm a za nápoj. Tajemství všemohoucnosti, lásky a moudrosti. Každý se musí rozhodnout, zda tomu věří nebo ne. Boží velikost je daleko větší než náš malý rozum. Blaze tomu, kdo to dokáže pochopit. Je to jednoduché jako chápání dětí. Tak se musíme stát dětmi ve schopnosti přijímat a chápat. Pán Ježíš velebí maličké. Ti smějí k němu přistupovat. Přistupovat do tajemství Otce i Syna. Bůh Otec má otcovský vztah k Synu. Má také poznání Syna a Syn Má poznání Otce. Kdybychom to měli zjevit více, tak toto poznání Otce a Syna je láskou, věčnou láskou. Tak se nám dostává Svátost věčného života. Můžeme mít účast na tajemství vztahu Otce a Syna. Tak se nám dostává největší štěstí, které jako lidé můžeme mít. Dává se nám Pán Bůh sám – Láska a Život.

Svatý Ambrož jednou řekl: „Kdo nosí Boha, musí být schopný slyšet i své mlčení.“ To stojí za zamyšlení. Věčný Otec mluví nebo vyslovuje od věčnosti jediné Slovo. Sám v sobě samém. Tím slovem je Syn. Ten je jeho dítkem a dává mu vše, čím je sám. Bůh se nepotřebuje dávat navenek, nepotřebuje ke své blaženosti tvoření. Přesto slyšíme v knize Přísloví: Když byla noc v polovině svého běhu, Bůh prolomil své ticho a seslal své Slovo do lůna Mariina. Toto své slovo vyslovuje i nadále v lůně církve. V každém Svatém Přijímání nám Bůh Otec daruje svého Syna. Dává nám svou nekonečnou lásku. Člověk se může jen klanět a velebit Pána. Bůh se dává v tichosti a mlčení. I my se musíme naučit mlčet. Z mlčení přicházejí vyšší věci. V tichosti jsme schopni přijímat. Když se nemůžeme usebrat, abychom mlčeli, tak máme v neděli na mši svaté pouze fyzickou přítomnost, splnili jsme povinnost, ale nenačerpali jsme z onoho setkání, kterého se nám dostalo, nic.

Proto budeme dnes při adoraci také mlčet. Panna Maria se při posledním fatimském zjevení ukazuje jako mlčící, podobně jako na Karmelu. Tím ukazuje, že jedině v tichosti a mlčení se může rozvíjet nový život.

Je zajímavé se dívat, jak se vyrábějí hostie – jsou na nich různé symboly – beránek, kříž, symbol Nejsvětější Trojice, ryba, víno, hrozny…  Co to znamená? V hostii je přítomno všechno z toho. Bůh Otec, Syn a Duch Svatý, nebe i země, viditelné i neviditelné, přítomnost i budoucnost. Je dobré vědět, že když přicházíme ke svatému přijímání, tak v Srdci Pána Ježíše je přítomno vše. Všechny radostné a bolestné události, celé jeho tajemné tělo, celé lidstvo a všechno stvoření. Vše můžeme najít v tajemství Nejsvětější Srdce Páně. I my jsme tam. Mnoho lidí se bude pokoušet o svou spásu, ale nebudou toho schopni. Musíme se stát maličkými. Musíme odložit všechno, čím se zveličujeme. Naše vlastnictví, vědomosti, schopností, výkonu. Vše musíme odložit a stát se chudými. Znamením chudoby je kříž. Musíme se postavit před křížem a před křížem poznat naši chudobu.

Co znamená, když se hostie láme. Je to pozoruhodný symbol přítomnosti utrpení Pána Ježíše. Tím se ukazuje pravá katolická víra. Když totiž jdu na mši svatou, jdu na Kalvárii. Moje maminka za sebou zanechala velkou myšlenku - Kapitál milosti. Cesta na Kalvárii je oběť. Každé utrpení se proměňuje skrze Pannu Marii v kapitál milosti. Správným přístupem k Eucharistii je přístup oběti. Musíme se vzdát konzumního přístupu, materialismu, odložit touhu stále něco mít, vlastnit, získávat. Stojí to proti tomu, co nás učí Ježíš. Když obilné zrno padne do země, odumře. V tomto odumírání je vitalita církve. Pán Ježíš nepřišel, aby žil, ale přišel, aby zemřel z lásky, aby svou smrtí nám daroval život. Proto je eucharistie školou lásky. To vidíme v oběti Pána Ježíše pro církev.

Na tuto přednášku navazovala chvíle rozjímání, které doprovázel svojí varhanní improvizací pan prof. Jaroslav Vodrážka.

2. Přednáška

Ctnost víry bývá často představována ženou s páskou přes oči. Vypadá to, že je slepá. Když se tato páska odstraní, tak se ztratí i naše svoboda. Nemůžeme jinak, než vidět všechno z pohledu Božího, vše k němu vztahovat a vnímat, že tato skutečnost okolo nás je pomíjející. Vše je vlastně přípravou, přislíbením, předchutí a dnem našich zkoušek. Vidíme také u nás přítomné anděly. Při mši svaté je přítomné celé nebe. Občas jsem měl příležitost slavit mši svatou v přítomnosti mystičky. Vždycky mi říkala po mši svaté: „Nemůžu pochopit, že ještě žijete. Stojíte vlastně uprostřed ohně. Nebe je přítomno a Bůh je oheň, Bůh je oheň lásky.“ Ale když stojíme ve víře, je to naši zásluhou a Bůh odměňuje každý úkon víry. Zvláště ve vztahu k Nejsvětější Svátosti Oltářní. Ale přesto můžeme myslet na to, že s námi stojí také anděl strážný, který nemá pásku víry přes oči, který opravdu vidí, co se udává. Když přijímáme Svaté Přijímání, tak se vedle nás sklání k zemi v úctě před Pánem a je to pro něj neskutečně veliké tajemství, že Ježíš, věčné slovo, k nám stále přistupuje, i když my nejsme svatí. A my se takto přibližujeme ke Kristu.

Je zde jakési naučení, o kterém bych pár slov řekl. Příští rok to bude 100 let od toho, co se anděl zjevil v Portugalsku. Děti tak měly být připraveny na setkání s Pannou Marií a to smírnou modlitbou a modlitbou všeobecně skrze anděla, který se jim třikrát zjevil a tak vybudoval jakýsi základ pro zjevení. Vidíme v tom to, co s námi činí naši andělé strážní. Někdy jsou přítomní pouze tak, aby nalezli tvoje místo zakotvení, aby hledali kontakt, aby chránili mé tělo, ale mají také zcela jiný úkol. Podobně jako svatý Jan Křtitel, který připravoval cesty Pánu Ježíši. A to zcela strukturovaně podle určitého systému. Tak bych to chtěl krok za krokem představit.

Když si děti hrály, zjevil se jim tento anděl a vytáhl je od hry. Řekl: „Já jsem anděl pokoje, nemějte strach a modlete se se mnou.“ Jedná se o tři věci ve vztahu k Eucharistii, na které anděl děti připravoval.

Je třeba být plně dítětem ve svém srdci. V dítěti, tam je vlastní důvěřivost. Dneska jsme poněkud ztratili schopnost být dětmi skrze různé bolestné zkušenosti. Není totiž jednoduché zůstávat beránkem před tváří vlka. Přirozenost vlka je dravost a snaha zachvátit. Přirozenost beránka je zranitelnost. Být navenek slabý a zranitelný, bezmocný.  A to je také tajemství víry, že totiž zvítězil beránek a nikoliv vlk. A anděl tak formuje v dětech onu přirozenost beránka. Také když Pán Ježíš v Matoušově evangeliu mluví o strážném andělu, mluví o něčem malém. Když totiž je nějaká zlost, rozčílení, tak tito andělé stojí před tváří Boží. Tak je jakýsi nerozdělitelný vztah mezi andělem a dítětem. My nezakoušíme toho tolik ohledně našich andělů, protože jsme velcí. Všechno víme lépe, vše známe lépe a jsme nezávislí. Chceme si vše dělat sami. Ale my se musíme znovu nechat vést podobně jako děti. Musíme se naučit úctě dítěte k rodičům, k životu, před Bohem. Když totiž Bůh člověka povolá k životu, tak se my prvně máme naučit úctě k takovému člověku. Obrazem této úcty nám může být Mojžíš pře hořícím keřem, kterému bylo řečeno: „Sundej si opánky.“ Bázeň Boží se může projevovat i hromy, blesky a hrůzu budícími událostmi. V podobném smyslu připravoval také svatý Jan Křtitel na příchod Páně, že mluvil o bázni velmi ostrými slovy.

Je zajímavé, že 13. 10., při posledním zjevení ve Fatimě si Panna Maria hrála se Sluncem. Slunce bylo sraženo k zemi a mám některé známé, kteří to viděli, zažili a mysleli si, že je konec světa. Volali Můj Ježíši, milosrdenství. Byli zděšeni. To je znamením pro příští rok, který má být rokem milosrdenství. Pokud nebudeme vnitřně zasaženi, nepoznáme naši hříšnou cestu, nějaká omluva nepostačí. Musíme prosit o odpuštění. Milost není něco, co se dává levně, protože tato milost má cenu Krve Pána Ježíše, která za nás byla prolita. Když nám k tomu Bůh pomůže v příštím roce milosrdenství, můžeme se naučit být v bázni Boží a poznat, co je hřích. Pak teprve může přijít milosrdenství ke svému vítězství.

Anděl v Portugalsku pravil: „Srdce Pána Ježíše a Panny Marie mají plán milosrdenství.“ Ty se mohou vyplnit jedině tehdy, budou-li duše připravené k tomu, aby žily v bázni Boží, budou-li následovat poselství anděla, který řekl dětem: „Modlete se se mnou.“ Může nás utěšit, když Pán Ježíš praví: „Když se modlíš, zavři za sebou dveře.“ A tato komůrka, kde se můžeme modlit, je zde vždy přítomna pro nás. V přítomnosti našeho anděla strážného nebo kdekoliv u nějaké mariánské kapličky nebo dokonce v nějaké veliké katedrále je vždy přítomno nějaké místo, kde se můžeme modlit. Musíme poslouchat anděla, který nás s jistotou povede k bázni Boží, aby tak opravdový růst nebyl pouze v množství znalostí, ale ve velikosti Bázně Boží.

Z bázně před Bohem vyplývá úcta k bližnímu. To jsou tři důležité věci. Být dítětem, mít úctu a modlit se. Toto zjevení se nestalo někde v kostele, to se stalo venku a tam se vrhl anděl k zemi s velikou vroucností. Vypadalo to, jak kdyby se měly skály rozskočit. Děti byly z toho zcela zamlklé a napodobily anděla. Anděl nás totiž může naučit tomu, co vidí v nebi. Tam je klanění. Tam se také klečí před Beránkem. A tak klečení je úžasnou modlitbou. Je trůnem Boží velebnosti. Jsou to jesličky Jezulátka. Je součástí božských ctností, které stojí na základě klanění.

V případě dítěte: Bože věřím v Tebe, klaním se Ti, doufám v Tebe a miluji Tě. A potom se modlí za ty, kteří se neklanějí, kteří nevěří. S touto modlitbou žily děti dál a stále ji opakovaly. Být připraven pro Boha. Být připraven věřit, aniž bychom viděli, aniž bychom to plně pochopili, důvěřovat Bohu.

Anděl uzavírá první zjevení slovy: „Srdce Ježíšovo a Mariino mají plán milosrdenství.“  Slova anděla nám dávají pochopit, jak Bůh nás miluje a jak chce být od nás milován. Kdo je Bůh a že miluje oběť. Že chce podstoupit oběť, aby vykoupil hřích?

Dále to pokračuje. Víra, naděje, láska, klanění. Potom se učíme, v čem spočívá pravá radost. V Božím sebe darování z lásky. My tomu také říkáme obětování. Znovu volá anděl děti od hry. Pojďte se modlit. „Hodně se modlete.“, říká. Stále přinášejte Nejvyššímu oběti. Jak to máme dělat? Je aktivní způsob a pasivní způsob. Udělejte všechno, co můžete jako oběť na smír za hříchy, za hříšníky a jejich obrácení, ale především vezměte utrpení, které vám Bůh připraví. Buďte připraveni modlit se k Pánu Ježíši za obrácení hříšníků a za smír.

Děti dávaly svůj chléb ovcím, dávaly ostatním dětem ze svého, ve všem braly utrpení. Papež Pius XII. jednou pravil: „Když dnes věřící křesťan chce přijmout skutečnost jaká je a je si vědom povinnosti, kterou máme před Bohem, činil by takový člověk stále jenom pokání.“ Máme mnoho příležitostí, kdy na sebe můžeme vzíti utrpení. Můžeme na to lidsky reagovat nebo na to můžeme reagovat z pozice víry, naděje a lásky – lidsky nebo božsky. Lidská reakce nepůsobí růst.

Třetí zjevení – anděl jako jáhen. Nepřichází sám, přináší s sebou kalich, položí ho – visí ve vzduchu a děti vidí, jak z hostie nad kalichem stékají kapky do kalicha a obnovují to, co se před tím naučily, prosbu o ctnosti a pokračují ještě o krok dále. Anděl je uvádí do Nejsvětější Eucharistie, do tajemství oběti. Lze to nazvat všeobecné kněžství. Kéž bychom věděli, jakou máme moc, že totiž ti, co věří, jsou učiněni Božími dětmi. Toto praví sv. Jan Křtitel, který byl největším, kdo se narodil z lidí. Nejmenší ve víře je větší než on. V čem záleží naše velikost?  Ta záleží v našem kněžství. My můžeme Bohu dávat Boha. Můžeme Otci obětovat slávu jeho Syna. Když se totiž modlíme Korunku k Božímu milosrdenství nebo růženec k sedmibolestné Panně Marii, tak vykonáváme naše všeobecné kněžství nejlepším způsobem. Anděl je pouze svědkem toho, že se této malé Hostii, v níž je přítomna Nejsvětější Trojice, Otec Syn a Duch Svatý, v hloubi duše klaníme.

Toto nastává i v případě třetího zjevení ve Fatimě. Když anděl tuto Hostii pozvedá, obětuje Tělo a Krev Pána Ježíše, duši i božství našeho Pána Ježíše Krista, toho Pána Ježíše Krista, který je přítomen ve všech svatostáncích světa na smír za všechny urážky, rány, že nám něco bylo jedno, čím vším my Boha urážíme, a ukazuje nám, že je to největší ránou v církvi, že se Ježíši ve Svátosti neklaníme nebo málo klaníme. Duše, které se snaží o smír, tuto ránu uzdravují. Anděl prosí skrze zásluhy Nejsvětějšího Srdce Páně a Neposkvrněného Srdce Panny Marie: „Modlete se za obrácení ubohých hříšníků.“ Je to velice pěkná modlitba. Jsou to jakési zlaté mince - Srdce Ježíšovo a Mariino. Ta patří nám, patří Tobě, všechny zásluhy. Ty se nám dávají v každém Svatém Přijímání a v každé dobré svaté zpovědi. Za tyto mince můžeme nakupovat, nakupovat, nakupovat tak, že to víc ani nejde. Za tyto mince můžeme u Boha koupit vše. Nejsou to naše zásluhy, jsou to peníze, které nám dává Pán Ježíš.

Můžeme tak každý den přivést do nebe mnoho duší, vysvobodit je z očistce, můžeme se modlit za obrácení celého světa, kdybychom měli víru Panny Marie. Modlím se totiž velice za charisma víry, protože vím, že když se víra zvětší, může Bůh působit veliké zázraky, i když je nemusíme vidět – zázrak uzdravení, zázrak obrácení, zázrak vysvobození duše z očistce… Můžeme těmito činy získávat zásluhy pro budoucí věčný život. A můžeme také při tom získávat velikou radost. Toto sebeobětování můžeme také obětovat při každém Svatém Přijímání tak, jak to dělaly děti z Fatimy poté, co jim anděl podal svaté přijímání.

Dvěma anděl podal kalich a Lucii anděl podal Svatou Hostii. František potom pravil, že totiž cítil nejdražší Krev jako horoucí oheň. V tom můžeme vidět, že v nejdražší Krvi Pána Ježíše je obsažena jeho horoucí touha po spáse, spalující žár spásy. Druzí dva žili pak jen několik málo let, ale Lucie musela zůstat na zemi delší dobu. Pro Luciin dlouhý pobyt na zemi bylo toto svaté přijímání posilou, jako pro proroka Eliáše, kterému Bůh dával pokrm na jeho životní cestu. Toto tajemství Svatého Přijímání máme před sebou každý den.

Anděl uzavírá třetí zjevení: „Potěšte vašeho Boha, který je tolik urážen, totiž urážen v Nejsvětější Svátosti Oltářní. František byl mnoho hodin před Svatostánkem a vždy cítil, že je Pán Ježíš velice smutný. My chceme tento smutek proměnit v radost, když budeme mít živou víru, naději a lásku, když dáme Pánu Ježíši v nás prostor, že jeho Krev bude moci v nás žít, že můžeme čerpat ze spojení s vinným stromem a že se necháme v něj proměňovat, v jeho myšlenky, jeho touhy podle jeho vůle, stávat se tak jeho osobou. Pravými křesťany budeme pouze, jsem-li eucharističtí.

Celou duchovní obnovu zakončila tichá adorace před vystavenou Nejsvětější Svátostí. Bohu díky za vše, co jsme při ní načerpali.

Zpět