
V sobotu 19. 9. 2015, přesně
rok po návštěvě relikvie sv. Faráře arského, proběhla v Klášterci duchovní obnova s P. Willibaldem Zenkertem ORC z Fatimy, která byla přípravou na Národní eucharistický kongres. P.
Willibald je řeholním kanovníkem z řádu Svatého Kříže. Dává rekolekce a
exercicie v různých zemích západní Evropy. Působí v Portugalsku ve městech
Fatima a Braga. V září 2015 zavítal na pozvání spirituála Sdružení Anny Bohuslavy
Tomanové, P. Filipa M. Ant. Stajnera do České republiky, kde měl na několika
místech, včetně Klášterce, duchovní obnovu o Eucharistii. Plakátek z této duchovní
obnovy je k dispozici zde.
Díky obětavé práci našeho farníka pana Jaroslava Šilara a jeho přátel je možné shlédnout na internetu i videozáznam.
Na duchovní obnovu přijelo
asi 200 poutníků. Část tvořili místní farníci, někteří naopak dorazili až ze
Slovenska, včetně autobusu poutníků z farnosti Kechnec v Košické arcidiecézi
na Slovensku, které doprovázel jejich kněz P. Ján Jakab.
Program začal ve 14 hodin
mší svatou, kterou celebroval otec Willibald v latině a ukázal nám, že i
mše svatá v novém ritu se dá slavit velmi důstojně. Na mši svatou
navazovala první přednáška, jejíž volný přepis přinášíme. Přesný záznam poskytne
až nahrávka, kterou máme k dispozici a která bude v dohledné době
zpřístupněna.
1. Přednáška
Chtěl bych Vám říci něco o
největším tajemství naší víry. Když byl kardinál Ratzinger profesorem, četl své
přednášky své sestře. Když tomu rozuměla, bylo to v pořádku. Chtěl bych
katechezi podat jednoduše, aby to i děti mohly pochopit. Při závěrečné adoraci
se budeme dívat na Pána Ježíše a jeho eucharistické Srdce a On se bude dívat na
nás s velikou láskou.

Nikdo by se neměl děsit
toho, že Bůh stal tak maličkým. Svatý Tomáš Akvinský jednou pravil: „Jak
poznává Bůh, že je Bohem? Bůh je přítomen jak v malých, tak ve velkých.“ A tak
se stal přítomným i v tomto nejmenším kousku chleba. Naprosto nepochopitelné
tajemství Boží lásky. Teologové tomu říkají genoze… A tak Pán Ježíš sestoupil
z klína Boha Otce do lůna Panny Marie. To vidíme v betlémských
jeslích, v betlémské chudobě. Vidíme i svatou rodinu, jak přišla do
Nazareta, aby sloužila, jak Pán Ježíš sestoupil do Jordánu, aby se tam
nechal pokřtít. Mnohokrát sestupuje i do modlitby, aby tam hledal sílu pro své
působení. Sestupuje, ponižuje se, když umývá učedníkům nohy. Ponížil se až na
Kříž, do hrobu, do podsvětí. Tato pokora je přítomna v Nejsvětější Eucharistii.
Nikdo nemůže tak velice
sestoupit, jako Bůh, aby sloužil, aby nám v této Svátosti dal svou nevětší
lásku.
Hostie má bílou barvu. To
není žádná špinavá barva, to je plnost barvy. Kdybychom to rozebrali, tak je to
spojení všech barev v jejich plnost. Je to barva Boží svatosti. Svatý Bůh
je přítomen. Kdekoliv je Bůh přítomen, je přítomna i bílá barva. Vidíme ve
Zjevení sv. Jana, jak jsou roucha mučedníků vyprána do běla v Beránkově
krvi. I Panna Maria ve Fatimě je v bílém rouchu. Oltářní plátna i křestní
roušky jsou bílé. Bůh je zcela čistý, svatý. To má své důsledky. Svatost se
může dát pouze tomu, kdo ji hledá. Tak nám Bůh daruje svatební oděv při křtu. A
tento svatební oděv se obnovuje při každé svaté zpovědi, abychom tak mohli
čistým srdcem přijímat Pána.
Současná diskuze ohledně
podávání svatého přijímání rozvedených a znovu sezdaných ke sv. přijímání působí
zmatky, protože ani biskup, ani papež to nemohou dovolit. Kdo žije
v hříchu, ten se sám vylučuje ze společenství přijímajících. A tak církev
ve společenství Ducha svatého miluje to, co je čisté a obžalovává hřích
samotný. To bude Duch svatý dělat vždy. To dělal i sv. Jan Křtitel. Upozornil
Heroda na hřích, i když to nebylo jeho úkolem. Boží přikázání jsou svatá.
To vidíme i v případě
bohatého mladíka, který chce následovat Ježíše. Ježíš mu řekne, že musí
dodržovat přikázání. Teprve po vyjmenování některých přikázání přichází to
největší: Nelze rozdělit Otce a Syna, Starý a Nový zákon, morální přikázání od
toho, co se týká víry. Chceme-li přijímat sv. Eucharistii v pravdě,
nesmíme mít hřích. Někdo říká, že je to jen chyba a ne hřích. Je to příliš
těžké žít s jedním partnerem celý život a dnes vidíme, že se rozpadají
manželství jedno po druhém a často bez jakéhokoliv většího důvodu. Tyto rozpady
manželství mají také svůj důvod. Tím skutečným důvodem je, že lidé nepochopili,
co je vlastně svátost manželství. Pán ví, že nejsme schopni věrnosti bez jeho
pomoci. Pán Ježíš mluví o tom, že se vrací k tomu, jak to bylo za Mojžíše
a jak to bylo před tím. Ukončení manželství přišlo pro lidskou slabost. Bůh,
když něco žádá, dává prostředky k tomu, jak to dosáhnout. On sám chce být naší
věrností, být tím třetím uprostřed. Abychom tak brali jeho pomoc ze svátostí,
z modlitby. Když totiž budeme Boží milost přijímat, jsme schopni ve
věrnosti vytrvat. I když jsme slabí, je připraven nám odpustit. Stále
zůstává v platnosti deváté přikázání.
Jednou jsem slyšel příběh:
Mladý muž se chce oženit, přijde za knězem, a řekne mu: „Našel jsem svou
družku.“ A kněz řekne: „Nenašel jsi družku, našel jsi kříž.“ To platí i
obráceně. Manželství je založeno na kříži. Na kříž při svatě pokládá ruku také
kněz a tento kříž, na který při manželském slibu snoubenci vkládají své ruce,
mají pověšen ve svém obydlí. Před ním se modlí a v každých obtížných a
náročných situacích přicházejí k tomuto kříži. Křesťanské manželství je
cestou k Bohu s křížem. Kříž znamená stálé obrácení a stálou oběť. Ta
prvotní radost, ta už je dávno pryč. Potom přicházejí další chvíle, kdy
přichází to obětování. Tyto chvále nám připomínají eucharistické chvíle,
připomínají nám Krev Páně. Tím lépe rozumíme, čím je Eucharistie. Kristus se
obětuje za svou nevěstu církev. Svatý Pavel to uvádí jako tajemství, kde církev
je jakýmsi obrazem. Jde o to, aby mohl být Pán Ježíš eucharistický stále
s námi.
Pán Ježíš zůstává
v Nejsvětější Svátosti trvale. V době svého veřejného působení chodil
z místa na místo a všichni mu říkali: „Zůstaň!“ On však odpovídá: „ Ne,
ne, já musím jít jinam.“ Vidíme jedno místo, kde zůstal – v domě celníka
Zachea. Dnes je to naopak. On zůstává pouze uprostřed nás, pořád je zde ve
Svatostánku – pro Tebe tam zůstává. S velkou toužebností očekává, že i Ty
chvilku zůstaneš. Ve většině kostelů nikdo není. Pán Ježíš je tam sám. Je to pravda.
Kéž bychom po svatém přijímání alespoň chvíli zůstali před Pánem! Ale často to
vypadá, jak kdyby v kostele vypukl požár. Všichni rychle utíkají pryč. Jak
bychom chtěli zůstat v nebi, když nechceme ani zde zůstat u Pána. Všechno,
co děláme zde, má vztah k tomu, co budeme jednou dělat v nebi.
Je to důležité i pro děti. Můj
Bože věřím v Tebe a klaním se Ti, doufám v Tebe a miluji Tě. Potom
bychom dostali velké požehnání. To je velká milost, že se můžeme klanět Pánu
Ježíši v Eucharistii. To je zapomenuto, protože se ztrácí víra. Kde není
víra, tam není ani modlitba. Kde není víra, tam není ani úcta. Proto se lidé
chovají v kostele jak na ulici. Smysl pro posvátno se vytratil.
Materií pro hosti je chléb.
Nic nemůže lépe vyjádřit, že Pán Ježíš je obětí. On přišel na svět, aby daroval
život. Život se nám dostává pomocí potravy. Chléb roste vzhůru ze země, ale
všemohoucností Boží konsekrací kněze zároveň chléb přichází z nebe, shora.
O tom mluví 6. kapitola Janova evangelia, eucharistická řeč. Tak vznikla velká
krize. Ta mohla být zažehnána tím, že Bůh se nám dává za pokrm a za nápoj.
Tajemství všemohoucnosti, lásky a moudrosti. Každý se musí rozhodnout, zda tomu
věří nebo ne. Boží velikost je daleko větší než náš malý rozum. Blaze tomu, kdo
to dokáže pochopit. Je to jednoduché jako chápání dětí. Tak se musíme stát
dětmi ve schopnosti přijímat a chápat. Pán Ježíš velebí maličké. Ti smějí
k němu přistupovat. Přistupovat do tajemství Otce i Syna. Bůh Otec má
otcovský vztah k Synu. Má také poznání Syna a Syn Má poznání Otce.
Kdybychom to měli zjevit více, tak toto poznání Otce a Syna je láskou, věčnou
láskou. Tak se nám dostává Svátost věčného života. Můžeme mít účast na
tajemství vztahu Otce a Syna. Tak se nám dostává největší štěstí, které jako
lidé můžeme mít. Dává se nám Pán Bůh sám – Láska a Život.
Svatý Ambrož jednou řekl:
„Kdo nosí Boha, musí být schopný slyšet i své mlčení.“ To stojí za zamyšlení.
Věčný Otec mluví nebo vyslovuje od věčnosti jediné Slovo. Sám v sobě
samém. Tím slovem je Syn. Ten je jeho dítkem a dává mu vše, čím je sám. Bůh se
nepotřebuje dávat navenek, nepotřebuje ke své blaženosti tvoření. Přesto slyšíme
v knize Přísloví: Když byla noc v polovině svého běhu, Bůh prolomil
své ticho a seslal své Slovo do lůna Mariina. Toto své slovo vyslovuje i nadále
v lůně církve. V každém Svatém Přijímání nám Bůh Otec daruje svého
Syna. Dává nám svou nekonečnou lásku. Člověk se může jen klanět a velebit Pána.
Bůh se dává v tichosti a mlčení. I my se musíme naučit mlčet.
Z mlčení přicházejí vyšší věci. V tichosti jsme schopni přijímat.
Když se nemůžeme usebrat, abychom mlčeli, tak máme v neděli na mši svaté
pouze fyzickou přítomnost, splnili jsme povinnost, ale nenačerpali jsme
z onoho setkání, kterého se nám dostalo, nic.
Proto budeme dnes při
adoraci také mlčet. Panna Maria se při posledním fatimském zjevení ukazuje jako
mlčící, podobně jako na Karmelu. Tím ukazuje, že jedině v tichosti a
mlčení se může rozvíjet nový život.
Je zajímavé se dívat, jak
se vyrábějí hostie – jsou na nich různé symboly – beránek, kříž, symbol Nejsvětější
Trojice, ryba, víno, hrozny… Co to
znamená? V hostii je přítomno všechno z toho. Bůh Otec, Syn a Duch Svatý,
nebe i země, viditelné i neviditelné, přítomnost i budoucnost. Je dobré vědět,
že když přicházíme ke svatému přijímání, tak v Srdci Pána Ježíše je
přítomno vše. Všechny radostné a bolestné události, celé jeho tajemné tělo,
celé lidstvo a všechno stvoření. Vše můžeme najít v tajemství Nejsvětější
Srdce Páně. I my jsme tam. Mnoho lidí se bude pokoušet o svou spásu, ale
nebudou toho schopni. Musíme se stát maličkými. Musíme odložit všechno, čím se
zveličujeme. Naše vlastnictví, vědomosti, schopností, výkonu. Vše musíme
odložit a stát se chudými. Znamením chudoby je kříž. Musíme se postavit před
křížem a před křížem poznat naši chudobu.
Co znamená, když se hostie
láme. Je to pozoruhodný symbol přítomnosti utrpení Pána Ježíše. Tím se ukazuje
pravá katolická víra. Když totiž jdu na mši svatou, jdu na Kalvárii. Moje maminka
za sebou zanechala velkou myšlenku - Kapitál milosti. Cesta na Kalvárii je
oběť. Každé utrpení se proměňuje skrze Pannu Marii v kapitál milosti.
Správným přístupem k Eucharistii je přístup oběti. Musíme se vzdát
konzumního přístupu, materialismu, odložit touhu stále něco mít, vlastnit,
získávat. Stojí to proti tomu, co nás učí Ježíš. Když obilné zrno padne do
země, odumře. V tomto odumírání je vitalita církve. Pán Ježíš nepřišel,
aby žil, ale přišel, aby zemřel z lásky, aby svou smrtí nám daroval život.
Proto je eucharistie školou lásky. To vidíme v oběti Pána Ježíše pro církev.

Na tuto přednášku
navazovala chvíle rozjímání, které doprovázel svojí varhanní improvizací pan
prof. Jaroslav Vodrážka.
2. Přednáška
Ctnost víry bývá často
představována ženou s páskou přes oči. Vypadá to, že je slepá. Když se
tato páska odstraní, tak se ztratí i naše svoboda. Nemůžeme jinak, než vidět
všechno z pohledu Božího, vše k němu vztahovat a vnímat, že tato skutečnost
okolo nás je pomíjející. Vše je vlastně přípravou, přislíbením, předchutí a
dnem našich zkoušek. Vidíme také u nás přítomné anděly. Při mši svaté je
přítomné celé nebe. Občas jsem měl příležitost slavit mši svatou
v přítomnosti mystičky. Vždycky mi říkala po mši svaté: „Nemůžu pochopit,
že ještě žijete. Stojíte vlastně uprostřed ohně. Nebe je přítomno a Bůh je
oheň, Bůh je oheň lásky.“ Ale když stojíme ve víře, je to naši zásluhou a Bůh
odměňuje každý úkon víry. Zvláště ve vztahu k Nejsvětější Svátosti Oltářní.
Ale přesto můžeme myslet na to, že s námi stojí také anděl strážný, který
nemá pásku víry přes oči, který opravdu vidí, co se udává. Když přijímáme Svaté
Přijímání, tak se vedle nás sklání k zemi v úctě před Pánem a je to
pro něj neskutečně veliké tajemství, že Ježíš, věčné slovo, k nám stále
přistupuje, i když my nejsme svatí. A my se takto přibližujeme ke Kristu.
Je zde jakési naučení, o
kterém bych pár slov řekl. Příští rok to bude 100 let od toho, co se anděl
zjevil v Portugalsku. Děti tak měly být připraveny na setkání
s Pannou Marií a to smírnou modlitbou a modlitbou všeobecně skrze anděla,
který se jim třikrát zjevil a tak vybudoval jakýsi základ pro zjevení. Vidíme
v tom to, co s námi činí naši andělé strážní. Někdy jsou přítomní
pouze tak, aby nalezli tvoje místo zakotvení, aby hledali kontakt, aby chránili
mé tělo, ale mají také zcela jiný úkol. Podobně jako svatý Jan Křtitel, který
připravoval cesty Pánu Ježíši. A to zcela strukturovaně podle určitého systému.
Tak bych to chtěl krok za krokem představit.
Když si děti hrály, zjevil
se jim tento anděl a vytáhl je od hry. Řekl: „Já jsem anděl pokoje, nemějte
strach a modlete se se mnou.“ Jedná se o tři věci ve vztahu k Eucharistii,
na které anděl děti připravoval.
Je třeba být plně dítětem
ve svém srdci. V dítěti, tam je vlastní důvěřivost. Dneska jsme poněkud ztratili
schopnost být dětmi skrze různé bolestné zkušenosti. Není totiž jednoduché zůstávat
beránkem před tváří vlka. Přirozenost vlka je dravost a snaha zachvátit.
Přirozenost beránka je zranitelnost. Být navenek slabý a zranitelný, bezmocný. A to je také tajemství víry, že totiž
zvítězil beránek a nikoliv vlk. A anděl tak formuje v dětech onu
přirozenost beránka. Také když Pán Ježíš v Matoušově evangeliu mluví o
strážném andělu, mluví o něčem malém. Když totiž je nějaká zlost, rozčílení,
tak tito andělé stojí před tváří Boží. Tak je jakýsi nerozdělitelný vztah mezi
andělem a dítětem. My nezakoušíme toho tolik ohledně našich andělů, protože
jsme velcí. Všechno víme lépe, vše známe lépe a jsme nezávislí. Chceme si vše
dělat sami. Ale my se musíme znovu nechat vést podobně jako děti. Musíme se naučit
úctě dítěte k rodičům, k životu, před Bohem. Když totiž Bůh člověka povolá
k životu, tak se my prvně máme naučit úctě k takovému člověku.
Obrazem této úcty nám může být Mojžíš pře hořícím keřem, kterému bylo řečeno: „Sundej
si opánky.“ Bázeň Boží se může projevovat i hromy, blesky a hrůzu budícími
událostmi. V podobném smyslu připravoval také svatý Jan Křtitel na příchod
Páně, že mluvil o bázni velmi ostrými slovy.
Je zajímavé, že 13. 10., při
posledním zjevení ve Fatimě si Panna Maria hrála se Sluncem. Slunce bylo
sraženo k zemi a mám některé známé, kteří to viděli, zažili a mysleli si,
že je konec světa. Volali Můj Ježíši, milosrdenství. Byli zděšeni. To je
znamením pro příští rok, který má být rokem milosrdenství. Pokud nebudeme
vnitřně zasaženi, nepoznáme naši hříšnou cestu, nějaká omluva nepostačí. Musíme
prosit o odpuštění. Milost není něco, co se dává levně, protože tato milost má
cenu Krve Pána Ježíše, která za nás byla prolita. Když nám k tomu Bůh pomůže
v příštím roce milosrdenství, můžeme se naučit být v bázni Boží a
poznat, co je hřích. Pak teprve může přijít milosrdenství ke svému vítězství.

Anděl v Portugalsku
pravil: „Srdce Pána Ježíše a Panny Marie mají plán milosrdenství.“ Ty se mohou
vyplnit jedině tehdy, budou-li duše připravené k tomu, aby žily
v bázni Boží, budou-li následovat poselství anděla, který řekl dětem: „Modlete
se se mnou.“ Může nás utěšit, když Pán Ježíš praví: „Když se modlíš, zavři za
sebou dveře.“ A tato komůrka, kde se můžeme modlit, je zde vždy přítomna pro
nás. V přítomnosti našeho anděla strážného nebo kdekoliv u nějaké mariánské
kapličky nebo dokonce v nějaké veliké katedrále je vždy přítomno nějaké
místo, kde se můžeme modlit. Musíme poslouchat anděla, který nás
s jistotou povede k bázni Boží, aby tak opravdový růst nebyl pouze
v množství znalostí, ale ve velikosti Bázně Boží.
Z bázně před Bohem
vyplývá úcta k bližnímu. To jsou tři důležité věci. Být dítětem, mít úctu
a modlit se. Toto zjevení se nestalo někde v kostele, to se stalo venku a
tam se vrhl anděl k zemi s velikou vroucností. Vypadalo to, jak kdyby
se měly skály rozskočit. Děti byly z toho zcela zamlklé a napodobily
anděla. Anděl nás totiž může naučit tomu, co vidí v nebi. Tam je klanění.
Tam se také klečí před Beránkem. A tak klečení je úžasnou modlitbou. Je trůnem Boží
velebnosti. Jsou to jesličky Jezulátka. Je součástí božských ctností, které
stojí na základě klanění.
V případě dítěte: Bože
věřím v Tebe, klaním se Ti, doufám v Tebe a miluji Tě. A potom se modlí za
ty, kteří se neklanějí, kteří nevěří. S touto modlitbou žily děti dál a
stále ji opakovaly. Být připraven pro Boha. Být připraven věřit, aniž bychom
viděli, aniž bychom to plně pochopili, důvěřovat Bohu.
Anděl uzavírá první zjevení
slovy: „Srdce Ježíšovo a Mariino mají plán milosrdenství.“ Slova anděla nám dávají pochopit, jak Bůh nás
miluje a jak chce být od nás milován. Kdo je Bůh a že miluje oběť. Že chce
podstoupit oběť, aby vykoupil hřích?
Dále to pokračuje. Víra,
naděje, láska, klanění. Potom se učíme, v čem spočívá pravá radost.
V Božím sebe darování z lásky. My tomu také říkáme obětování. Znovu volá
anděl děti od hry. Pojďte se modlit. „Hodně se modlete.“, říká. Stále
přinášejte Nejvyššímu oběti. Jak to máme dělat? Je aktivní způsob a pasivní
způsob. Udělejte všechno, co můžete jako oběť na smír za hříchy, za hříšníky a jejich
obrácení, ale především vezměte utrpení, které vám Bůh připraví. Buďte připraveni
modlit se k Pánu Ježíši za obrácení hříšníků a za smír.
Děti dávaly svůj chléb ovcím,
dávaly ostatním dětem ze svého, ve všem braly utrpení. Papež Pius XII. jednou
pravil: „Když dnes věřící křesťan chce přijmout skutečnost jaká je a je si
vědom povinnosti, kterou máme před Bohem, činil by takový člověk stále jenom
pokání.“ Máme mnoho příležitostí, kdy na sebe můžeme vzíti utrpení. Můžeme na
to lidsky reagovat nebo na to můžeme reagovat z pozice víry, naděje a
lásky – lidsky nebo božsky. Lidská reakce nepůsobí růst.
Třetí zjevení – anděl jako
jáhen. Nepřichází sám, přináší s sebou kalich, položí ho – visí ve vzduchu
a děti vidí, jak z hostie nad kalichem stékají kapky do kalicha a obnovují
to, co se před tím naučily, prosbu o ctnosti a pokračují ještě o krok dále.
Anděl je uvádí do Nejsvětější Eucharistie, do tajemství oběti. Lze to nazvat
všeobecné kněžství. Kéž bychom věděli, jakou máme moc, že totiž ti, co věří,
jsou učiněni Božími dětmi. Toto praví sv. Jan Křtitel, který byl největším, kdo
se narodil z lidí. Nejmenší ve víře je větší než on. V čem záleží naše
velikost? Ta záleží v našem kněžství.
My můžeme Bohu dávat Boha. Můžeme Otci obětovat slávu jeho Syna. Když se totiž
modlíme Korunku k Božímu milosrdenství nebo růženec k sedmibolestné
Panně Marii, tak vykonáváme naše všeobecné kněžství nejlepším způsobem. Anděl je
pouze svědkem toho, že se této malé Hostii, v níž je přítomna Nejsvětější
Trojice, Otec Syn a Duch Svatý, v hloubi duše klaníme.
Toto nastává i
v případě třetího zjevení ve Fatimě. Když anděl tuto Hostii pozvedá, obětuje
Tělo a Krev Pána Ježíše, duši i božství našeho Pána Ježíše Krista, toho Pána Ježíše
Krista, který je přítomen ve všech svatostáncích světa na smír za všechny
urážky, rány, že nám něco bylo jedno, čím vším my Boha urážíme, a ukazuje nám,
že je to největší ránou v církvi, že se Ježíši ve Svátosti neklaníme nebo
málo klaníme. Duše, které se snaží o smír, tuto ránu uzdravují. Anděl prosí
skrze zásluhy Nejsvětějšího Srdce Páně a Neposkvrněného Srdce Panny Marie: „Modlete
se za obrácení ubohých hříšníků.“ Je to velice pěkná modlitba. Jsou to jakési
zlaté mince - Srdce Ježíšovo a Mariino. Ta patří nám, patří Tobě, všechny
zásluhy. Ty se nám dávají v každém Svatém Přijímání a v každé dobré
svaté zpovědi. Za tyto mince můžeme nakupovat, nakupovat, nakupovat tak, že to
víc ani nejde. Za tyto mince můžeme u Boha koupit vše. Nejsou to naše zásluhy,
jsou to peníze, které nám dává Pán Ježíš.
Můžeme tak každý den
přivést do nebe mnoho duší, vysvobodit je z očistce, můžeme se modlit za
obrácení celého světa, kdybychom měli víru Panny Marie. Modlím se totiž velice
za charisma víry, protože vím, že když se víra zvětší, může Bůh působit veliké
zázraky, i když je nemusíme vidět – zázrak uzdravení, zázrak obrácení, zázrak
vysvobození duše z očistce… Můžeme těmito činy získávat zásluhy pro
budoucí věčný život. A můžeme také při tom získávat velikou radost. Toto
sebeobětování můžeme také obětovat při každém Svatém Přijímání tak, jak to dělaly
děti z Fatimy poté, co jim anděl podal svaté přijímání.

Dvěma anděl podal kalich a
Lucii anděl podal Svatou Hostii. František potom pravil, že totiž cítil
nejdražší Krev jako horoucí oheň. V tom můžeme vidět, že v nejdražší Krvi
Pána Ježíše je obsažena jeho horoucí touha po spáse, spalující žár spásy. Druzí
dva žili pak jen několik málo let, ale Lucie musela zůstat na zemi delší dobu.
Pro Luciin dlouhý pobyt na zemi bylo toto svaté přijímání posilou, jako pro
proroka Eliáše, kterému Bůh dával pokrm na jeho životní cestu. Toto tajemství Svatého
Přijímání máme před sebou každý den.
Anděl uzavírá třetí
zjevení: „Potěšte vašeho Boha, který je tolik urážen, totiž urážen v Nejsvětější
Svátosti Oltářní. František byl mnoho hodin před Svatostánkem a vždy cítil, že
je Pán Ježíš velice smutný. My chceme tento smutek proměnit v radost, když
budeme mít živou víru, naději a lásku, když dáme Pánu Ježíši v nás
prostor, že jeho Krev bude moci v nás žít, že můžeme čerpat ze spojení
s vinným stromem a že se necháme v něj proměňovat, v jeho
myšlenky, jeho touhy podle jeho vůle, stávat se tak jeho osobou. Pravými
křesťany budeme pouze, jsem-li eucharističtí.
Celou duchovní obnovu
zakončila tichá adorace před vystavenou Nejsvětější Svátostí. Bohu díky za vše,
co jsme při ní načerpali.
Zpět