Teta Marie Staříková (31. 10. 1927 – 19. 6. 2013)
Zde vám předkládáme svědectví o ženě, která celý svůj život zasvětila katechezi dětí i dospělých, službě farnosti Klášterec nad Orlicí a tamějšímu
dlouholetému faráři P. Františku Halíkovi.
Marie Staříková se narodila v roce 1927 v Dobré u Přibyslavi. V početné rodině Staříků nacházelo domov mnoho přátel, obzvlášť z řad kněží. Mezi tyto kněze patřil i P. František Halík. Marie vystudovala v Hradci Králové při práci v nedaleké mlékárně v Hesově a stala se katechetkou. Tehdejší komunistický režim jí neumožnil vyučovat náboženství na jednom místě déle než půl roku. Učila proto střídavě v Přelouči, v Sezemicích, znovu v Přelouči, v Cerekvici. V době působení v Cerekvici jezdila každý den na kole z Litomyšle, kde bydlela na faře. Plat měla 600 Kč měsíčně. Po čase byla z místa učitelky náboženství komunisty vyhozena. Nějaký čas se starala o hluchoněmé děti.
V rozporu se svými představami a kvůli tíživé situaci, ve které se náboženský život a působení duchovních zejména v prvních letech komunistického teroru nacházely, odešla v roce 1954 vykonávat službu farní hospodyně panu faráři Františku Halíkovi do Klášterce nad Orlicí, kam byl ustanoven po propuštění z internace. Sama o svém rozhodnutí vyznává: „Asi v roce 1951 jsem se setkala s naší stigmatizovanou Annou Bohuslavou Tomanovou. Nikdy jsem ji předtím neviděla, nikdy jsem s ní nemluvila a ona mi v tom jednapadesátém roce řekla: ,Jdi do Klášterce.‘ Byla jsem na pardubickém kraji a zdálo se mi, že je to veliký nesmysl jít v mladých letech na faru. Neposlechla jsem, protože jsem si myslela, že bych nikdy nezvládla jít do takových končin. Ale bylo to řízení svrchu. Andulka mnoho věcí věděla mnoho let dopředu, takže když se psal rok 1954, dostala jsem do legitimace razítko od pana faráře k trvalému pobytu v Klášterci.“
Vybavena zásadou z domova „Na nikoho se nikdy nezlob“ nelehký život v tomto koutu Orlických hor zvládala s pomocí Boží, přátel a rodiny až neuvěřitelně.
Pracovala zdarma. Starost o faru, zahradu a kostel byla nemalá. Přijímala mnoho návštěv z řad farníků, poutníků mířících k hrobu Andulky Tomanové, rekreantů, řemeslníků pracujících na místním starobylém kostele, umělců
hledající inspiraci přírodních krás, ale i sousedů a všech lidí z okolí. Pro každého měla čas, dobré slovo, radu, ale i něco k snědku. Panu faráři byla pravou rukou, pečovala o něho s velikou láskou a úctou. Devadesáti let
se také určitě dožil díky její znalosti lidové léčby. Byla jeho věrnou žačkou a tlumočnicí jeho postojů, zvláště když v Klášterci po celou dobu sloužil mši svatou u hlavního oltáře a nezrušil svaté Přijímání vkleče u mřížky.
Katechetkou se Marie stala nejen pro malé, ale i ostatní, kteří o to stáli. Poradila, posloužila knihou, která se mnohdy nevrátila. Hlásala slovo Boží vhod i nevhod. Když byla o něčem přesvědčená, řekla to tak, jak to bylo. Moudří pochopili, že její postoje vycházejí z hloubky její pevné víry. Vysvětlovala ministrantům, jak je jejich služba u svatostánku důležitá, krásná a důstojná. Nemalou práci ji dala péče o liturgická roucha, každodenní otvírání, zamykání, větrání, kontroly a jiné povinnosti kolem kostela, které ji nebyly na obtíž v jakémkoli ročním období. Každá cesta do kostela byla příležitostí setkat se se svátostným Kristem.
Poslouchala Vatikánský rozhlas a těžce nesla, že ho někdo nesleduje. Považovala možnost slyšet svatého Otce za zázrak. Naposledy zažila Benedikta XVI.,
jehož výroků si velmi cenila, hlavně o liturgii. Důležité relace nechala tisknout, kopírovat a rozdávala je dál. Stejně tak pilně studovala články v katolických médiích. S velkou péčí se starala o nástěnky, kde zveřejňovala
texty na aktuální a někdy i ožehavá témata.
Z domova věděla, že farník nemůže jít jen tak na mši svatou jinam, aniž by se zajímal, zda bude mít doma panu faráři kdo ministrovat, hrát na varhany, číst apod. Teta Marie, jak se jí jako farní hospodyni říkalo, měla ráda zpěv a zvláště písně k Panně Marii. Dokud mohla, ráda chodila zvonit přede mší svatou, zemřelým nebo Anděl Páně. Říkala, že svolávat Boží lid je veliká událost a milost. Milovala májové pobožnosti, byly to další příležitosti rozdávat se v poslání, kterému byla předurčena.
Péči o kostel věnovala mnoho času. Trvala na pečlivé přípravě všech slavností a neváhala kvůli tomu prohánět ostatní. Starala se o zápisy do farní kroniky. Nabádala farníky, aby si vážili své fary, která přináleží ke kostelu a je nezbytnou součástí života farnosti. Sama říkala, že fara musí být farníkům druhým domovem. Byla velmi praktická a prozíravá.
Její katecheze jsme mohli slýchat při průvodcovském slově v kláštereckém kostele. Byla průvodkyní kostelem i životem. O historii kostela a farnosti mluvila do Českého rozhlasu a pro Českou televizi.
Teta Marie říkala, že v životě zažila lecjaké trápení. Pochopila, že všechno mělo svůj význam. Často citovala svého tatínka: „Když se vám zdá, že se vám žije těžce, podívejte se na ty, kdo jsou na tom o mnoho hůř.“ Ve farnosti při kostele Nejsvětější Trojice v Klášterci nad Orlicí sloužila 58 let. Do Boží náruče byla povolána v roce 2013 ve věku 85 let. Pohřební mši svatou sloužil královéhradecký biskup Mons. Jan Vokál jako uznání její životní oběti při plnění služby katechetky, farní hospodyně a v pravdě duchovní matky.
Slova maminky šesti dětí, která tetu Marii často a ráda navštěvovala:
„Co pro nás blízké tetiny příbuzné a přátele, ale i pro ostatní návštěvníky fary v Klášterci bylo důležité, že jsme se na ni mohli kdykoli obrátit
se svými těžkostmi a starostmi, svěřit se jí. Teta se uměla podívat na naše problémy ještě z jiných úhlů pohledu (v tom byla originální) a poradit; člověku se pak ulevilo. Teta uměla naslouchat, byla jako "vrba". Tetě
se hodně lidí svěřovalo, takže i když sama byla svobodná a bezdětná, slasti a strasti manželství, rodičovství a zasvěceného života (mezilidské vztahy vůbec) měla tak říkajíc prožité a zkušenosti předávala dál; a sama
se celý život učila. V tom zůstala mladá až do smrti.
Pro mě byl její názor důležitý, a i když jsem s ní někdy v tom okamžiku nesouhlasila, musím uznat, že na její slova v průběhu času vždy došlo. Teta mi moc chybí.“